Článek
Jak se žije olympijskému vítězi tři čtvrtě roku po olympijském triumfu v Tokiu?
Ve stresu a fofrech. Ani nepočítám, kolik různých charitativních, kulturně-společenských i sportovních akcí jsem navštívil. Je to pro mě mnohem náročnější než před tokijskou olympiádou. Ale kamarád z fítka Laďa vždycky v žertu říká, že když chceš být v Brně jednička, tak je to prostě honička. Tak se tím snažím řídit. (úsměv)
Zúčastnil jste se i zábavné televizní soutěže Máme rádi Česko. Jak jste si natáčení s herci a dalšími významnými osobnostmi užil?
Zpočátku jsem zvažoval, jestli tam mám vůbec jít. Měl jsem z toho respekt. Nakonec jsem kývl, a udělal jsem dobře. Užil jsem si tři hodiny výborné zábavy ve skvělé společnosti. Kupříkladu takový Kuba Prachař doslova sršel energií a vtipem.
Nová sezona se už brokovým střelcům rozjela naplno. Musel jste začít podobná pozvání odmítat?
Přesně tak. Kdybych vyhověl všem, nebyl bych skoro vůbec doma s rodinou. Takže se postupně učím říkat ne. Zvlášť když se mně mnohdy ozývají i lidé, které skoro ani neznám, abych přijel na autogramiádu a ukázat medaile. Nerad bych, aby to vypadalo, že jsem namyšlený. Trochu mám ale pocit, že když člověk ukáže, že je dobrák, začnou ho vycucávat jako citrón.
Ve vztahu k vašim střeleckým kolegům se taky něco změnilo?
Ano. V zimní pauze jsme se moc neviděli, a tak teď se se mnou chce kdekdo vyfotit, něco podepsat anebo aspoň pokecat. Ani při závodech už nemám tudíž takový klid jako dřív.
Překročilo to někdy únosnou míru?
Někteří zahraniční střelci se mě kupříkladu přes messenger vyptávají, jaké používám náboje nebo čok. Chtějí ode mě vědět věci, na které já jsem přicházel třeba deset let. Někomu poradím, a on mě potom porazí. Psal mi i jeden střelec z Polska, zda bych nemohl na svých facebookových stránkách sdílet jeho příspěvek, v němž žádá o sponzorské peníze, aby si mohl zaplatit trenéra a koupit si lepší zbraň. Přitom šlo o borce, který už byl ve finále Světového poháru. To už jsem považoval skoro za drzost. Přece nebudu takhle pomáhat konkurentovi z cizí země.
Olympijský vítěz z Tokia Jiří Lipták
V prvním Světovém poháru v italském Lonatu v tomto roce jste obsadil v individuálním závodě desáté místo a v týmech i v mixech vám těsně unikla bronzová medaile. Jak jste spokojený se vstupem do sezony?
V individuálním klání mně utekl postup do semifinále až v rozstřelu. V rozstřelu jsme přišli i o třetí místo v družstvech a totéž nás s mladou Leou Kučerovou postihlo rovněž v soutěži smíšených párů. Na medaili jsem ani jednou nedosáhl, zároveň jsem ale byl hodně blízko absolutní špičce. Vrcholy sezony mají brokaři letos až na podzim, lepší výsledky mě tak snad na mistrovství Evropy a světa teprve čekají.
Bude na nich možné zajistit si už nominaci na olympijské hry v Paříži v roce 2024?
Ano, ale nebude to vůbec snadné. Na evropském šampionátu budou k mání jen dvě olympijská místa, na světovém čtyři. Samozřejmě že bych měl rád jistotu účasti v Paříži co nejdřív, abych měl klid.
Bude o start v Paříži usilovat i o sedm let starší reprezentační parťák David Kostelecký, který byl v Tokiu stříbrný a stáli jste tak na stupních vítězů společně?
Doufám, že ano. Tuhle sezonu se David rozhodl střílet naplno, a já věřím, že vydrží až do pařížské olympiády.
Jak v Lonatu fungovala vaše spolupráce v soutěži mixů s teprve patnáctiletou Leou Kučerovou?
Když jsem jedné z rozhodčích říkal, že je to talentovaná holka z Česka, zeptala se mě, jestli je to moje dcera. (smích). Je šikovná, snažil jsem se jí předat co nejvíc zkušeností. Pomohl jsem jí vylepšit techniku střelby. Závod Světového poháru psychicky ustála, zdá se být mentálně odolná.
Pamětní mince olympijského vítěze v trapu Jiřího Liptáka.
Plánujete spolu střílet i do budoucna?
V Paříži bohužel olympijský závod smíšených dvojic na trapu na programu nebude. Nevylučuju ale, že se dáme znovu dohromady při některých dalších podnicích Světového poháru.
Vedete ke střelbě i svoje děti?
Syn Daniel si už střelbu vyzkoušel. Víc ho zatím ale baví fotbal. Hraje ho v Rajhradicích, kde bydlíme. Dcera Karolinka předběhne i stejně staré kluky, avšak na atletiku jsem ji zatím nedostal. Chce chodit raději do tanečků. Děti do ničeho nenutím, teprve se ukáže, jaký sport si vyberou.
V Rajhradicích jste místnímu fotbalovému klubu daroval sto tisíc korun. Co vás k tomu vedlo?
Chodím kolem hřiště a moc se mi líbí, že na něm obvykle trénuje kolem padesáti dětí počínaje pětiletými. Proto jsem se rozhodl věnovat klubu nějaké finance na balony, dresy, šusťákovky či nějaké tréninkové doplňky. Je pěkné, když vidím, jak jsou pyšní, že mají nápis TJ Rajhradice na zádech.
