Zázrak českého siláka. Hrozil mu konec kariéry, teď pomýšlí na rekord

Kužel naposledy exceloval na říjnových prestižních závodech Mr. Olympia v Las Vegas, kde bral první místa v kategoriích 125 kg open, 125 kg masters a absolutní vítěz v masters. Nepovedlo se mu sice zvednout vysněnou váhu, přesto po všech zdravotních patáliích může být rád, že se dostal zpět do vrcholné formy. „Je to zázrak,“ usmívá se zlatý powerlifter, jenž už v hlavě kuje plány na následující rok. Končit zdaleka nehodlá.

Měl jsem naplánované závody v Brazílii, ale týden před odletem se mi úplně rozerval prsní sval. Sháněl jsem někoho, kdo by mi to operoval, a nakonec se toho v Olomouci chopil pan Petr Neoral, který to sešil. Sám ale nevěděl, co to bude dělat. Říkal, že to nikdy neviděl. Vzápětí jsem dostal pozvánku na letošní Olympii. Byla to zkouška - nevěděl jsem, co bude.

Měsíc po zranění jsem začal cvičit, furt to bolelo a nešly mi ani váhy. Nevěděl jsem, co bude, jen jsem se začal připravovat. Nakonec jsem to dokázal. Ještě před Olympií jsem byl na mistrovství světa v Čechách, kde jsem si to vyzkoušel. Dal jsem jen tak na zkoušku 245 kg, což zároveň v mé kategorii znamenalo světový rekord. Na Olympii jsem chtěl třeba 270 kilo.

Bohužel ne. Po příletu do Ameriky jsem měl zdravotní problémy, zhubnul jsem šest kilo, byl jsem nemocný. Nakonec jsem byl rád za 250 kilo.

Ano. Když mi to prasklo, tak jsem šel do nemocnice, kde se mi na to podívali a řekli: Dobrý, můžete jít domů, za čtrnáct dnů můžete začít cvičit. Kdyby se mě přes známosti neujal doktor Neoral, tak bych se už v životě do takové formy nedostal. Ze světových benchařů, kteří si urvali prso, se už nikdo nikdy nedostal zpět. Je to zázrak.

S tímhle jsem se srovnával líp, protože mám už něco za sebou. Nejhorší pro mě byl asi utržený biceps, protože jsem nevěděl, co bude. A jak jsem necvičil, tak jsem se styděl a chodil jsem furt v mikině. Teď se mi chtělo brečet. Chtěl jsem odletět na MS, měl jsem všechno zaplacené, ale najednou bum. Z minuty na minutu máte utržené prso. Bylo to asi to nejtěžší zranění, ale srovnal jsem se s tím daleko lépe.

Nemohl jsem cvičit měsíc a půl, doktor mi řekl, že až dokonce tři měsíce. To bych ale nebyl já. Odjel jsem si dovolenou a začal jsem hned pomalinku cvičit. Nejprve prázdná osa, pak 60 kilo a tak dále. Člověk viděl pokroky. Bolelo to a bál jsem se, jestli se to neurve znovu. A když jsem přecházel na velké váhy, tak jsem šel raději k doktorovi, aby mi dal zelenou.

Mimo sezonu chodím cvičit každý den, ale tréninky nejsou takové. V přípravě jsem tu třeba 3,5-4 hodiny. Dám si zároveň i kardio, protože chci trochu vypadat. A nazvedaná kila? Nedokážu odhadnout, opravdu hodně. Každý vidí špičku ledovce, ale nikdo nevidí tu dřinu za tím. Není to zadarmo.

Ta váha ani tak nebolí, ale spíše ramena, klouby či šlachy. Závodím už nějakých patnáct let, což v powerliftingu nedokázal nikdo. Všichni se po pěti letech rozpadají. Nevím, na jak dlouho to ještě bude, ale příští rok bych si chtěl dát mistrovství světa a Olympii. Ale uvidíme, jak na tom budu se zdravím a jak to půjde. Druhá věc je ta, že je mi fakt hodně (47). Ještě něco zvednout bych chtěl, byť si myslím, že těch 300 kilo už asi nedopadne. Byl jsem připravený na 270 a opravdu jsem tomu dával všechno. Víc už nemůžu.

Neustále jsou v napětí a ztvrdlé. Teď před Olympií jsem chodil třeba třikrát týdně na různé masáže, bez čehož by to nešlo. Dával jsem tomu úplně všechno. A díky tomu, že jsem minulý rok nechodil na masáže, tak se mi rozerval sval. Je to jak, když je člověk neustále pod bolestmi, a musí se s tím naučit žít.

Je to tak. Čím víc má člověk úspěchů, tím víc potká hejtrů. To vědí všichni úspěšní lidé, úspěch se tu nepřeje. Říkal jsem to i na internetu. Všichni máme stejné možnosti, každý se může dostat na Olympii, jen stačí splnit nominaci. Pak uvidíte, jak je to krásná soutěž.

Světový rekord v mé kategorii přímo od IPL je 265 kilogramů. Chtěl bych ho upravit a trochu zvednout. Kdyby padlo 267,5 či 270 kilo, tak bych byl spokojený. Pak mě ještě čeká MS v Brazílii a v Argentině.