Článek
„Jeremy Pass běhá v Irsku, ale majitelkou je Američanka Joy Slaterová, která byla aktivní dostihovou jezdkyní na konci 70. let a počátku 80. let minulého století. Tehdy si její rodina v Americe koupila koně, který se zúčastnil Velké pardubické, ona na něm pak úspěšně jezdila dostihy přes dubové ploty. Věřím, že ji tento kůň po letech přivedl do Pardubic. Že proto se Velké účastní s Jeremym Passem, “ říká dostihový historik Miloslav Nehyba.
Teď doufá, že se tato žena v letech osobně přijede na výkon svého koně podívat. Rád by s ní probral příběh valacha, kterého pro ni kdysi její rodina koupila.
Psal se rok 1977, kdy ve Velké startoval anglický amatérský jezdec Broderick Munro-Wilson na velikém ryzákovi CanCottageovi. Na startu se valach údajně lekl mávnutí startérova praporku a Munro-Wilson spadl.
Houževnatý Angličan, který v dětství kamarádil s Camillou Parker-Bowlesovou, vystudoval ekonomii na univerzitě v Cambridgi, ale nasedl (tehdy to bylo povolené) a pokračoval se ztrátou. Před Taxisem ale kůň zastavil. Munro-Wilson koně otočil a z poměrně krátkého nájezdu obávanou překážku opět najel. Dvojice spadla, jezdec ale opět nasedl. Ztráta však narůstala, koně jeli extrémně pomalu, protože bylo velké mokro po vytrvalých deštích. Dráha byla těžká a cval v promočených oranicích bral koním síly. Čas vítězného valacha Václava byl přes 12 minut, ač běžně koně Velkou běží kolem deseti minut. Munro-Wilson nakonec stíhací jízdu vzdal.
Takto překonával CanCottage s Munro-Wilsonem Taxisův příkop. Fotka se dlouho objevovala na poutácích a plakátech na Velkou pardubickou.
S CanCottagem pak přesídlil do Spojených států, kde si opět nenašel lehkou jezdeckou disciplínu.
„V květnu 1979 se na louce plné pampelišek na východním pobřeží Spojených států zúčastnil Maryland Hunt Cupu, což je dostih přes pevné dubové ploty, které sloužily jako ohrady pro dobytek. Nebyly stejně vysoké, ty nejvyšší však měřily i 150 centimetrů. I přes pád na sedmnácté překážce skončili pátí. Narostlý tmavý ryzák tehdy svým výkonem zaujal Miles Valentineovou, která si koně koupila. Přejmenovala ho na Cecila a svěřila ho do tréninku své dceři. A ta do jeho sedla nominovala zase svou dceru Joy Slaterovou,“ přibližuje historik Nehyba.
Dámskému rodinnému triumvirátu se s Cecilem začalo dařit. Slaterová v jeho sedle v roce 1980 zvítězila ve zmiňovaném dostihu „přes dobytčí ohrady“. A další rok si vítězství zopakovaly. „I v roce 1983 se měla dvojice postavit na start, Slaterová si ale bohužel na jiném koni zlomila žebra, a tak ji musel v sedle Cecila zastoupit specialista na tento dostih Charlie Fenwick, který dovedl Cecila ke třetímu vítězství v řadě,“ popisuje Nehyba. Celý příběh popisuje ve své nové knize Malé příběhy velkého dostihu, která nedávno vyšla.
O dva roky později skončil patnáctiletý veterán Cecil v dostihu třetí. I důchod trávil aktivně. Se svou trenérkou se účastnil honebních jízd. Dožil se požehnaného věku devětadvaceti let.
Na fotografii Taxisova příkopu z roku 1969 jsou nad příkopem zleva Kostrava (jezdec Suchovský má černou čapku a na ní brýle), Korok a Sádek.
Nyní se dres, v němž závodila v Americe, objeví v Pardubicích. Ostatně i Nehybův syn, když byl malý, si neobvyklý dres moc rád vybarvoval jako omalovánku, kterou mu otec mnohokrát předkreslil. Zamiloval si ho až tak, že mu ho babička uháčkovala na vlněné ponožky. V rodinných památkách se stařičké ponožky se srdcovým dresem stále nacházejí.
