Článek
„Když dlouho nejezdím, bolí mě záda. S chutí jdu každé ráno do práce, nějaké dva tři koně vždycky odjezdím a udržuji solidní fyzickou kondici," vykládal webu iSport.cz Váňa, jenž v roli žokeje na dostihu už podle svých slov k vidění nebude. Naposledy se tak stalo před šesti lety.
Také trenérsky Váňa ve stájích nedaleko Chyše na Karlovarsku ustupuje do pozadí a přenechává práci dalším členům rodiny. „Syn Pepča trénuje koně majitele Josefa Aichnera v čele s L'Estranem, už čtyřnásobným vítězem meranské Gran Premio. Manželka píše práce pro ostatní koně, já na to spíš dohlížím a jezdím ty největší mrchy, co máme ve stáji," usmívá se neustále vitální Váňa, jenž se musí smířit s tím, že potomek má někdy i odlišný pohled.
„Začíná si to pomaličku dirigovat podle svého. S něčím nesouhlasím, ale pravda je, že má výsledky. Kdyby mě ale víc poslouchal, tak by těch koní nebylo určitě tolik zraněných," míní Váňa, jehož jméno dobře znají i lidé, kteří dostihovému sportu neholdují.
Jak mě mladí naštvou, začnu ještě makat a uvidí
Velkou pardubickou jel osmadvacetkrát, naposledy v roce 2014. Comeback ale nechystá. „Pardubická je o spoustě dřiny nejenom koně, ale samozřejmě i jezdce. Už to nechám těm mladším. Jak mě ale naštvou, začnu ještě makat a uvidí. Ne, to si dělám srandu," tvrdí Váňa, jenž ve slavné steeplechase slavil triumf poprvé jako pětatřicetiletý v roce 1987 v sedle legendárního Železníka.
S ním pak zvítězil ještě třikrát, následně jednou s Vronským a tři další vítězství přidal s Tiumenem. Při letošní Velké pardubické mu jako trenérovi nebylo příliš do smíchu. Na start poslal dva svěřence. Vítěz z roku 2017 No Time To Lose s žokejem Ondřejem Velkem při svém posledním dostihu kariéry upadl na Hadím příkopu, nedokončil ani Dusigrosz s Markem Stromským. „Štve mě každý nezdar, ale vím, že k dostihům patří radost i smutek. Důležité je, že všichni, jezdci i koně, zůstali zdraví a No Time To Lose jde do důchodu jako třináctiletý harcovník, co za svou kariéru udělal spoustu radosti," říká Váňa.
Ztotožňuje se s textem dávné písně Michala Tučného, že nejde žít bez koní.
20. října 1952 se narodil Josef Váňa, žokej a trenér. pic.twitter.com/fcFHBXezc7
— Vihervarpunen (@Vihervarpunen1) October 19, 2022
Cennou radu má i pro své vrstevníky. „Než sedět doma a čekat na smrt je lepší se jít projít nebo proběhnout," vzkazuje s úsměvem vzrůstem nevysoký muž, v jehož těle snad není kost, kterou by neměl někdy zlomenou. Přežil klinickou smrt, prodělal mrtvici a pět otřesů mozku, měl zlomená všechna žebra, dva obratle, pětkrát klíční kost, obě zápěstí i čelist a spoustu dalších kostí. „Když se mě budete chtít zbavit, budete mě asi muset zastřelit," prohlašuje rodák z valašské vesnice Slopná, odkud vede do nedalekých Vizovic naučná turistická stezka Josefa Váni.
Nehrající kapitán mužstva FC Taxis
Své kulatiny rád oslavil s lidmi z dostihového prostředí v Mladé Boleslavi při tradičním fotbalovém utkání žokejů a parkurových jezdců. „Jsem nehrající kapitán mužstva FC Taxis už spoustu let, obstaral jsem čestný výkop. Peklo se i prase, prostě fajn posezení s kamarády. Jako impulzivního člověka mě uklidňuje zmrzlina, tu mlsám celý rok," prozrazuje na sebe.
Nepřetržitě dvacet let je zastupitelem obce Chyše, svůj post obhájil po zářijových komunálních volbách. „Byl jsem dlouho místostarostou, tím teď už určitě nebudu. Jsem ale taky radní v Karlovarském kraji, nyní v opozici. Ale myslím si, že věk už pomalinku říká, že bych toho měl nechat," říká pro Radiožurnál Váňa, jenž po dvou neúspěšných bojích o křeslo v Senátu jako nestraník za hnutí ANO už další politické ambice nemá.
