Tři sta kilometrů za pět dnů, extrémní převýšení, bivak v mrazu na louce. Šediváčkův long opět bavil!

„Kvůli covidu jsme museli loňský závod zrušit, teď jsme čekali do poslední chvíle, jaká budou vládní nařízení. Že do toho půjdeme jsme se rozhodli deset dnů před plánovaným startem. Jsme moc rádi, že se nám v takových podmínkách podařilo závod zorganizovat. Chtěl bych poděkovat všem, kteří se na tom podíleli," uvedl ředitel Šediváčkova longu Pavel Kučera, jeden ze zakladatelů tradičního klání. To letošní vyhrál favorit Roman Habásko z Karlových Varů, který zvládl nejrychleji královský pětietapový long, tedy celkem 300 km. Většina účastníků a účastnic absolvovala 200 kilometrů, rozdělených do čtyř etap.

Extrémní byly obě, vzhledem k výborným sněhovým podmínkám se jela náročná varianta. Spřežení nastoupala během závodu přes 7500 metrů. Takovou porci zvládnou prakticky jen zkušení musheři, kteří mají za sebou těžké mezinárodní závody. „Většina začátečníků letošní long vzdala, bylo tedy vysoké procento úmrtnosti," smál se Kučera, jenž kvůli pracovní vytíženosti prohnal svoji smečku jen v turistickém módu.

„Jezdím třeba už jen dvě etapy. Nic z toho ale nemám, hlavou jsem jinde, každou chvíli mi zvoní telefon," podotkl Kučera. Štafetový kolík převzali jeho dva synové a přítelkyně jednoho z nich. Měli zapřažené psy, kterých chová Kučera na zahradě ve Volarech sedmdesát.

Na startu prvního ročníku Šediváčkova longu v roce 1997 stál se šestnácti mushery. V předcovidových časech jich bylo běžně 120, sjížděli se z celé Evropy. Nyní dorazilo 84 účastníků. Včetně skijöringistů (běžkaři, tažení psy) a cyklistů, které mezi sebe musheři přizvali před deseti lety. V čele s 58letým Janem Kopkou, vítězem Iditarod Trail Invitational, dva tisíce kilometrů dlouhého závodu na kole Aljašskou divočinou (2007).

Oblíbený je jeden povinný bivak. Poslední roky nocují účastníci Šediváčkova longu u farmy Pádolí, cíli předposlední etapy. Musheři i psi si za jakéhokoli počasí ustelou na loukách a pastvinách, které jim pro nocleh poskytují majitelé farmy, manželé Juřičkovi. „První ročníky byly bivaky vlastně pořád, startující totiž neměli obytné karavany, jako dnes," doplnil s úsměvem Kučera.

Zatímco závodníci dlouho do noci klábosí, psi si mezi sebou vyštěkávají zážitky z tratě. A při jasnu se předhánějí, kdo hlasitěji zavyje na měsíc. Což nyní nehrozilo, neboť, s trochou nadsázky, modrou oblohu viděli v Orlických horách naposledy den po Novém roce. Podmínky však byly solidní. Dva stupně pod nulou, prašan. Problémem byl silnější vítr, a úvodní dvě etapy mlha. Díky povinným GPSkám však nehrozilo, že by někteří z účastníků, kterým z dráhy leckdy na poslední chvíli uskakovali běžkaři se sluchátky v uších nebo unavení chodci na sněžnicích, zakufrovali.

„Víme, kde, kdo je. Pamatuju si, že v dobách, kdy nebyly mobily, jsme hledali závodníka se čtyřmi psy. Našli jsme je v lese, spokojeně spali. Prostě nakrmil psy a uložil se ke spaní," vzpomínal Kučera. Stejně tak má stále v paměti smutnou událost, která předcházela úvodnímu ročníku. Den před startem se mu zaběhli dva psi, jednoho z nich, huskyho Šediváka, zastřelil obyvatel vzdálené vesnice. Na jeho památku byl závod pojmenován Šediváčkův long. Od té chvíle na něj dohlíží z psího nebe...