Článek
Chystáte doma velkou oslavu jubilea?
Je pro mě chystána. Moc o ní nevím, chystá ji manžel a sestra, ale měli bychom se sejít celá rodina kromě našich, kteří žijí v Austrálii.
Je pravda, že datum 17. listopadu a státní svátek rodinným setkáním nahrává.
Když to jde, tak se scházíme s rodinou a využijeme třeba prodlouženého víkendu.
Čemu se teď věnujete? Dřív jste trénovala mladé střelce, i třeba na dálku přes počítač…
Toho jsem postupně nechala, jak jsem nenabírala další klienty. Chtěla jsem tu střeleckou bublinu opustit a věnovat se dalším věcem, abych celý život nezůstala v jednom a také si rozšířila obzory. To se mi povedlo díky biatlonu, pro který externě pracuju a pomáhám s dorostenci, k tomu se od letošního ledna věnuju fyzioterapii, kterou jsem vystudovala, a učím anglickou konverzaci i u nás na základní škole, kde jsou všechny čtyři děti.
Váš manžel Matt už umí skvěle česky. Jak teď spolu mluvíte doma?
Pořád anglicky, jak to máme zaběhnuté z doby, kdy nemluvil vůbec česky. Ale víc konverzací už se přelívá do češtiny, ani už nemusím k dětem přepínat do angličtiny, aby Matt rozuměl.
Své biatlonové působení jste zahájila u mužské dospělé reprezentace, kde vás časem manžel vystřídal. Je spolupráce s dorostenci snazší v tom, že jsou tvárnější?
Určitě jsou, díky tomu, že ještě nemají tolik zkušeností. Je to lepší pro všechny než u starších, pro něž někdy není snadné vidět jinou cestu, než mají naučenou, a chce to čas a trpělivost. Takhle je to fajn i s mými časovými možnostmi, kdy manžel je půl roku na cestách a někdo musí být doma. Matt tam přinesl dobrý impuls, je výborný učitel, který dokáže vše vysvětlit, mně je s dorostem také dobře. Zajedu za nimi na kemp, když trenéři potřebují, něco zkonzultujeme, dali jsme dohromady i metodickou knížku, o níž se můžou opřít.
Střelkyně Kateřina Emmons během své aktivní kariéry.
I jako fyzioterapeutka se potkáváte se sportovci?
Nechtěla jsem se zaměřit na konkrétní skupinu lidí, přišlo by mi to nesprávné. Občas nějaký sportovec přijde, ale mezi klienty mám každého z nedalekého okolí, kdo se ozve, že potřebuje pomoct. Je to pestrá škála problémů.
Kdy jste si naposledy zastřílela na střelnici?
To už je dlouho… Nevím rok, ale pamatuju si, že jednou zrovna na narozeniny jsem měla závody v Semilech, kam jsem vzala i Julču. Jak si to tělo pamatuje, dlouho jsem držela dobrý výkon, ale pak mi došly síly. Přece jen střelba není sport, který se dá dělat pro odpočinek, to radši zajdu s dětmi ven na túru.
Jak náročné jsou zimní měsíce, kdy je manžel na cestách s biatlonovou reprezentací?
Vždycky se musí najít nějaká cesta a udělat ústupek, aby rodina šlapala. Nemáme jedno nebo dvě děti, ale čtyři, co jsou ve škole, takže se řídím podle toho, kdo kdy potřebuje vyzvednout a odvézt na kroužky. Ale umíme si najít čas pro sebe, máme zvyk, že ve středu vyrážíme všichni na delší třeba dvouhodinovou procházku.
S rodinou bydlíte uprostřed přírody, tím je asi pro děti o něco snazší odolávat přívalu lákadel v podobě moderních technologií.
Mají je k dispozici, musí se s nimi naučit pracovat. Ale říkám si, že je fajn, když sedí tolik času na zadku ve škole, že se můžeme projít a mluvit spolu, aniž by nás něco rozptylovalo. To je rozhodně snazší v lese než v centru města.
Děti tíhnou ke sportu?
Nejsou vyhraněné. Vedli jsme je k tomu, aby všichni měli sport rádi. Jsou zvyklí se hýbat, jezdit na kole, ale nikdy jsme je do ničeho netlačili. Mladší jezdili chvilku na horských kolech, což je bavilo, ale pak přišli s tím, že radši se mnou jezdí na delší výlety. Syna chytl golf, který začal trénovat, ale všichni hodně tíhnou i k hudbě.
Sportovní střelbu si nezkusili, i když mají doma takové vzory?
Ve střeleckém oblečení si ji zkusila jen nejstarší Julinka, zmínila se, že by jí to bavilo, ale teď půjde na střední, hraje na flétnu, je v orchestru, tak toho má dost. Ale když bude o střelbu stát, postaráme se o ni, to by byla ostuda, kdyby ne. (úsměv)
Jak často si vzpomenete na vaše nejslavnější závody v čele s olympiádou v Pekingu?
Občas si na ně vzpomenu. Ne, že bych si kochala medailemi, spíš se mi vybaví ty zážitky. Nejčastěji když sleduju naše sportovce, jak se jim daří, nebo se to třeba nevyvíjí podle jejich představ, vybaví se mi moje zážitky.
Kateřina Emmons při Olympijském festivalu během her v Tokiu.
Medailovou vitrínku jste si s manželem doma nevyrobili?
To ne, medaile mám schované, přišlo by mi i divné si je někde doma vystavit. Jen když je někdo chce vidět, tak je vytáhnu, k výstavce možná jednou dospěju. (úsměv)
Po životě v zámoří se vám nezasteskne?
Přejíždění jsme opustili, když se nám narodilo druhé dítě, to jsme si řekli, že je třeba zakotvit. Manželovi se tu líbí, říká, že tu našel druhý domov, mně se po něčem stýská, byl to zase trochu jiný život, ale ne natolik, abych zase v Americe chtěla žít. I stěhování bylo hodně náročné, další už podstoupit nechceme.
