Článek
S jakými zbraněmi bojovali francouzští mušketýři?
Řekl bych, že měli kord nebo rapír, což je totožná zbraň, akorát byly fakt ostré. A bod se zaznamenal ve chvíli, kdy bylo vidět, že protivník krvácí. To už by dnes asi neprošlo. (úsměv)
Ale z mušketýrské tradice váš sport těží dodnes, ne?
Pokud si dobře pamatuju z přednášky o historii a historickém šermu, je tam jasná souvislost mezi sportovním šermem a kdysi důstojnickým sportem. Jen se u toho nezraňujeme jako před 120 lety. Ale nebýt té historie, nejsme tam, kde dnes.
V srpnu budete šermovat v ikonickém Grand Palais. Tam, kde jste před šesti lety zažil galavečer jako juniorská světová jednička po boku hvězd šermu, ale i filmu či hudby. Napadlo vás už tehdy, že byste se tam mohl podívat při olympiádě?
Už tehdy se vědělo, že olympiáda bude v Paříži. Já v tu chvíli netušil, že budu závodit na svých prvních hrách, natož na druhých. Ale s otcem, který tam byl se mnou, jsme si řekli: To by bylo hezký tady vyhrát olympiádu. Teď jsme se kvalifikovali, to je první krok. (úsměv) Ale závodit v nejhezčí ikonické hale, v kolébce našeho sportu, to je prostě úžasné.
Jak se fandí ve Francii?
Byli jsme na Světovém poháru v Saint-Maur. Vyprodaná hala na házenou pro 1500 diváků a fandilo se jak na hokeji. Francouzi fandí fakt krásně. Až se v Grand Palais rozkřičí 12 500 lidí, bude to bomba. Takový zážitek se neopakuje.
Bude těžké se srovnat s takovou kulisou?
Kdyby fandili mně, budu rád, ale asi tam bude převaha zahraničních fanoušků. U nás chodí pár desítek diváků, tady, když půjdu proti Francouzovi, přijde bouře. Při našich zápasech to není jako při tenise, může se mluvit a řvát, fandí se jako na hokeji. Ale já se stejně snažím vnímat jen hlas svého kouče a rozhodčího.
Povede se vám do Paříže dostat rodinu, která šermem žije? U vašeho tatínka, který je vaším trenérem, to asi nebude složité.
Nominace ještě není ukončena, ale jsem přesvědčený, že otec pojede jako můj individuální kouč a pak družstva převezme pan Kubišta jako trenér národního týmu. Já se snažil, aby jela celá rodina. Ale když jsem se podíval na finance a složitost shánění lístků, už jsem rezignoval. A když už by je sehnali, museli by spát někde dvě hodiny od Paříže, dojet tam, čekat, až došermuju. Televizní divák si to užije také.
Jako tým kordistů jste rozeseti po celé republice. Jak často se potkáváte?
Každý jsme odjinud. Jirka Beran z Prahy, Míša Čupr z Litoměřic, Martin Rubeš z Karlových Varů a já z Olomouce. Ale sedli jsme si osobnostně i na planši, kde máme každý svou roli. Příprava se odehrává v pražských Letňanech. Jsem rád, že na rozdíl od fleretu se můžeme připravovat v tuzemsku a nemusíme složitě organizovat soustředění v zahraničí. To, že jsme se dokázali dostat jako tým na olympiádu, ukazuje, že šerm, a hlavně kord, je v Česku na vzestupu.
Vaše role je zakončovat zápasy družstev. To vyžaduje psychickou odolnost.
Jsou na to dva pohledy. Může se stát, že mi to kolegové vyšermují, můžeme vést o raketu, třeba o deset zásahů, a zápas je rozhodnutý. Nebo mi to předají se záporným skóre a já musím zabrat. V tu chvíli jsem jako brankář, letí na mě míč a já ho musím chytit. Jinak je po mně a po celém týmu. Zažil jsem to teď při týmové kvalifikaci v Gruzii. Šli jsme s vynikajícími Maďary a já musel potvrdit roli jedničky v týmu, k tomu Kazachy, kteří jsou na podobné úrovni. Ještě teď, když o tom mluvím, dělá se mi z toho úplně zle. Ale povedlo se.
