Sport je jedním z nejsilnějších antidepresiv. S lékařem o tom, jak (nejen) u dětí probudit lásku k pohybu

Měly covidové restrikce a výrazné omezení sportování vliv na zvýšení obezity a nadváhy?

My od roku 2001 sledujeme u dospělé populace obezitu a nadváhu. Mezi lety 2001 a 2010 došlo k nárustu z 45 na 55 procent dospělých s nadváhou a obezitou. V letech 2010 až 2013 to začalo stagnovat a zdálo se, že se křivka zastavuje. Vysvětlovali jsme si to tím, že každý matematický model má svůj strop, či – a to bylo méně pravděpodobné – že naše doporučení zabírají. Pak nebyly peníze na pokračování výzkumu, a tak máme data z roku 2020, kde došlo k velkému vzestupu na 66 procent dospělé populace s nadváhou (38 procent) a obezitou (28 procent). V době stagnování jsme analyzovali, že trávíme méně času pohybem. Mění se poměr sval a tuk, tedy byť váha byla stejná, klesala zdatnost lidí. Což nás moc neuklidňovalo. A když přišel covid a my máme analýzy z chytrých hodinek, na kterých vidíme tisíce pacientů, tak lockdown ukázal, že došlo o 32 procent k poklesu počtu kroků v běžné aktivitě. K tomu byla sportoviště zavřená. K tomu strava přinesla další nepříjemné zjištění.

Jaké?

V lockdownu došlo k větší spotřebě alkoholických nápojů v domácích podmínkách. Když se podíváte na Český statistický úřad, tak ten sice uvádí, že v zemi nastal pokles spotřeby alkoholu, protože domácnosti nenahradily restaurace a stovky tisíc cizinců, kteří sem jezdí holdovat pití. Zdánlivě to vypadá, že jsme žili zdravěji, ale ne v domácích podmínkách. Navíc došlo k větší spotřebě sacharidů. Pravděpodobně stresové situace a napětí v domácnostech vedly k tomu, že jsme sahali po nezdravějším jídle.

Jak to bylo u dětí?

Nesportovaly a máme pilotní data od pediatrů, které odkazují té jedné třetině s obezitou a nadváhou. Když to srovnám s rokem 2001, tak je tam veliký vzestup.

Lze se ale divit, když tělesná výchova byla během covidu předmět, který se jako první zakazoval a dodnes není považován ve školách za plnohodnotný?

Moje maminka byla tělocvikářka, tak do toho poměrně vidím. Když se podíváte na filmy pro pamětníky, tak v černobílých filmech tělocvikáři ovlivňovali populaci a tělocvik byl jeden z top předmětů. Když jsme se nyní ptali, jaký vliv měl školní tělocvik na pohybovou aktivitu a vztah k pohybu u dospělé populace, tak se ukázalo, že na chlapce nemá žádný vliv a dívky dokonce odradil od pohybu. To značí, co tělocvik v lidech zafixoval. Tělesná výchova je dnes jeden z nejzbytnějších předmětů na školách, ať už se týká investic i obav ze zranění dětí. Tělocvikář nemá moc šancí donutit dítě cvičit, protože ony mají svá práva. A na středních školách je zhruba 20 procent dívek trvale osvobozeno z tělesné výchovy. Není bez zajímavosti, že nejčastější původní povolání u komunálních i celostátních politiků je tělocvikář a lékař. Mnoho kvalitních vystudovaných tělocvikářů dělá zkrátka jinou práci.

Čím to?

Práce je nenaplňuje, protože jsou v ní velmi omezení. Jde i o finanční stránku, neboť schopní tělocvikáři dokáží být úspěšní v různých farmaceutických firmách, na manažerských pozicích. Sport a pravidelný pohyb vede k disciplíně, která predikuje i úspěch v budoucnosti. Je známé, že sportující děti mají lepší studijní výsledky než ty, které nesportují.

A zase se zeptám: Čím to? Sport dává dětem řád?

Zdatný člověk toho více stihne. Šachisté, i když pracují hlavou, tak většina z nich má zdatnostní parametry vrcholového sportovce. Zdatný člověk dokáže lépe distribuovat krev mezi mozek a sval. Dokáže se rychle soustředit a rychle zapojit svalovou a výkonnostní činnost. A má daleko větší řád i schopnost dostat se dál.

Poslední roky se hodně diskutuje o třetí hodině tělocviku místo současných dvou. Ale mám pocit, že se zapomíná, že by to nejspíš ničemu nepomohlo, když je kvalita bídná.

Ano, třetí hodina jen prohloubí ten problém, zvlášť když nemáme nejen metodiku, ale i kvalitní personální zajištění. K tomu je spousta škol, která nemá vlastní tělocvičnu. Ve své habilitační práci jsem analyzoval, jak to řeší v zahraničí a prakticky nikde nezafungovalo navýšení počtu hodin tělesné výchovy. Co zafungovalo v Dánsku a jiných severských zemí, že mají při školách sportovní kroužky se širokou nabídkou, aby si dítě mohlo vybrat. A kluby si pak chodí do škol vybírat už talentované děti.

Tedy sportovat při družině?

Ano. V družině jsou děti v určitém věku, což je navíc věk, kdy se dá nejvíce rozvíjet pohybová gramotnost. Univerzální pohyb, který se dá následně využít pro specializaci. Má to výhodu, že děti nejsou jednostranně přetížené. Slyšel jsem o myšlence, že by sportovci a bývalí sportovci byli ve školách zaměstnaní a takové kroužky by vedli, což by bylo super. Je to i výzva pro fitness sektor, který by mohl částečně vést děti. Máme data z vědecké literatury, že přesně tento způsob v zahraničí funguje.

Zmiňujete pohybovou gramotnost a některé pojišťovny už varují, že ta u dětí klesla, což přináší vážnější zranění. Zkrátka neumí padat. Je to pravda?

Ano. A ještě výrazněji to sklidíme za pár let či pár desítek let. Dítě, které sportuje a naučí se padat, tak i v dospělosti u něj nejsou pády dramatické, protože automaticky dá před sebe ruku, rozloží váhu, přetočí se, což jsou věci, u kterých dítě nepřemýšlí, jsou pro něj přirozené. Ale dospělý, když už nemá tento návyk, tak to skončí špatně.

Sportovní kluby si zase stěžují, že musí suplovat školní tělocvik. Že děti učí základům, jako jsou kotrmelce apod., které by měly umět ze školy, což pak zdržuje celý tréninkový proces a v dospělosti tak nedokáží být Češi konkurenceschopní.

Když se podíváte na naše dnešní úspěšné sportovce, tak je tam obrovský podíl rodiny a rodičů, kteří do nich investují. Před třiceti lety tu byly trenérské školy, fungovalo vzdělávání trenérů. Já v současné době sedím ve výkonném výboru basketbalové federace a vidím, jak je tento problém ve všech kolektivních sportech. Pokud trenér není rodič dítěte, tak do toho v dnešní ekonomické situaci nejdou. A na menších městech je vůbec problém dát dohromady kolektivní sporty. Covid k tomu rozložil mnoho sportů, které byly na hraně. Myslím si, že tady je role státu, protože podmínky a investice do lidských zdrojů jsou klíčovou věcí. Umožnit zvyšování kvalifikace tělocvikářů včetně zahraničních stáží je jediný krok, který někam povede.

Kdo tedy má zásadní roli ve sportovním vývoji dítěte? Rodina, stát?

Rodina je přece základ státu. Takže klíčový je ten, kdo má dítě odmalička. Nejvíce ho ovlivní první dva roky života. V okamžiku, když si s ním hrajete, měníte jeho polohy, usmíváte se, házíte si s ním míček, tak se směje a získává přirozeně dobrý pocit ze změny polohy těla a aktivity, že se něco děje. Někteří rodiče, když dítě pláče, tak ho nechávají vyplakat, aby dalo pokoj. Ono se to nakonec naučí, protože ví, že si nepomůže, ale vzniká u něj syndrom odloženého dítěte a to se v budoucnosti bude méně hýbat. Pak je druhý krok, který přichází mezi 5. až 8. rokem, kdy nám zrají mozková centra. Tam dítě pozná hru a je klíčové si s ním hrát ve spojení s fyzickou námahou. Ono pak vnímá fyzickou námahu jako příjemný pocit. Pak teprve přichází škola a jsou období, kdy má škola díky sociálním kontaktům a srandě táhnout děti ke sportu. Ale děti, které to mají zafixované z rodin, dostanou obrovský náskok, dostanou se do vedoucích rolí a mohou táhnout ke sportu i ostatní.

Často slýchám nářek: Děti mají telefony a nechtějí se hýbat.

Je to klasický alibismus. Svádím to na okolí a neudělám nic. Dnes aplikace a chytré hodinky mají spoustu monitoringu pohybové aktivity. Stačí najít pár turistických tras, kde děti mohou dobývat různé kopce. My třeba s pacienty dobýváme České středohoří a pro méně zdatné dítě vylézt na Lovoš či Říp může být významný prožitek, který je navíc spojený s kulturním zážitkem. Je tedy na nás, jestli jim dokážeme najít uspokojení ve spojení s fyzickou námahou, což má pak metabolické a jiné zdravotní benefity.

Rada tedy zní: Hýbat se a chodit na výlety?

Ano, sledujte své kroky a zkuste je navýšit. Každý se chce v něčem zlepšovat a něčeho dosahovat. Jestli nám doporučují 10 tisíc kroků za den, což vymysleli Japonci ve chvíli, kdy vynalezli krokoměry, a vy máte dnes 3500, tak když příští týden budete mít průměr 4500 kroků, jde o zvednutí o 20 procent. Stačí si to jen naplánovat, nemusíte pospíchat. A jak se bude zvyšovat zdatnost, začne se lepšit i psychika, protože sport je jedno z nejsilnějších antidepresiv, na což se zapomíná. A v tu chvíli začne člověk reagovat i na výživu, protože pohyb má jednoznačnou přednost před dietou. Jakmile se začnu hýbat, tak nezávisle na své vůli tím ovlivňuji i chuťové preference. Sahám víc po bílkovinách, po komplexních sacharidech, protože je tělo potřebuje na obnovu a tělo si o ně řekne. Když jsem nezdatný, tak hledám něco pro uspokojení mozku a tam je ten cukříček a tuk.

Jak tedy motivovat děti k pohybu?

Pokud chce někdo ovlivnit své dítě, tak si na něj musí udělat čas. Je to o prioritách. Mám to typicky u svých pacientů, kdy jim říkám, že jestli vás nebavil pohyb doteď, tak už vás bavit nebude. A ptám se jich: Máte vnoučata? A jsou trochu tlusté? A oni, že jsou daleko tlustější, než bývali oni. Tak jim říkám, že mají možnost zlepšit, aby jim pohyb nebyl nepříjemný. Začněte s nimi chodit, dělejte u toho srandu a oni najednou zjistí, že je s nimi ten pohyb baví, byť školní tělocvik ne. A vedlejší produkt je, že to ty babičky a dědečkové dělají taky, k tomu i v mezidobí trénují, aby dítěti, které se zlepšuje rychleji, stačili.

Zkrátka příklady táhnou.

Ano. Ale tady může být kontraproduktivní příklad vrcholových sportovců. Jsme konzumní společnost, která uznává "jen" mistry světa. A lidi si pak mohou říct, že co já budu šaškovat, když on maká a taky mu to nejde. Je důležité si tedy stanovit reálné cíle a mít vnitřní motivaci.