Článek
Miminko se české kapitánce narodilo loni v říjnu a už po Novém roce se zapojila do přípravy. Pomáhal partner Marek i kamarádi na hlídání, při tréninku se odreagovala od frmolu kolem dcery. A teď se s ní vydala na velkou reprezentační akci. „Večerního letu s přestupem jsem se bála, ale první zvládla Pepina dobře včetně vzletu i přistání, při druhém už byla unavená. Nakonec usnula,“ líčí Srchová cestu do Portugalska.
Zatímco ostatní hráčky odpočívají a sbírají síly na další bitvy, ona kmitá kolem miminka. „Náročné to je, ale s tím jsem počítala. Když se člověk stará o sebe, má velkou pohodu, já pořád musím myslet na malou. Naštěstí mi všichni pomáhají, při zápasech mi ji tady hlídají naši čeští kamarádi. Je to fajn,“ pochvaluje si Srchová.
V úvodním zápase s Rakouskem nasázela kapitánka při vítězství 20:2 hned pět gólů, nejvíc z českého týmu. Žádné rozptýlení od zápasu kvůli myšlenkám na dceru nepociťovala. „Vím, kdo ji má na starosti. Moc jsem na to nemyslela, jen občas jsem se koukla na tribunu. Daří se mi soustředit se na hru a neřešit, že je někde mimino, které mě potřebuje,“ říká česká kapitánka, která umí role hráčky a mámy oddělit. A trvá to i chvíli po utkání. „Je lepší, když si ji kamarádi ještě chvíli nechají a já se můžu vyklusat, protáhnout. Až když si malou vezmu k sobě, jsem zase máma,“ dodává.
Český tým během šampionátu potkávaly i komplikace, například, když se všechny hráčky nevešly do autobusu a dostávaly se na hřiště pomocí taxíků. Maminka Srchová ale vyrazila po svých. „Mám dítě, tak musím fungovat. Že jsem na zápas a z něj šla pěšky, to mi nevadí. Ráda chodím a hodně, máme psy. Aspoň jsem mohla cestou přemýšlet o utkání,“ nestresuje se nečekanými událostmi.
Kapitánka české lakrosové reprezentace Michaela Srchová při zápase
Srchová je v reprezentaci zkušenou hráčkou, debutovala přesně před dvaceti lety na pražském mistrovství Evropy. V jednom týmu se tehdy potkala i se svou maminkou Simonou Barákovou, po které převzala číslo 12 na dresu. „I já bych chtěla, aby Pepina hrála lakros, tatínek chce naopak volejbal, ale nechám to na ní. Každopádně bych ráda, aby sportovala. Já se s ní v reprezentaci nejspíš nepotkám, přece jen mě máma měla v osmnácti, což je rozdíl,“ směje se brzy pětatřicetiletá lakrosistka.
Na letošním evropském šampionátu v Braze je základním cílem českého týmu umístění mezi sedmi nejlepšími, kteří se kvalifikují na mistrovství světa. Snem je pak medaile po 21 letech. „Hrozně bych si ji přála. Na poslední Evropě jsme byly čtvrté, šance je,“ věří Srchová.
Česká lakrosová reprezentace před odletem na ME do portugalské Bragy
Dlouhodobým cílem českého lakrosu jsou pak olympijské hry 2028 v Los Angeles, kam se tento sport vrací po 100 letech. Ale česká kapitánka ještě netuší, zda u toho bude. „Neříkám ne, ale nevím. Jsem tomu otevřená. Za čtyři roky by už mohla Pepina vnímat,“ uvažuje maminka osmiměsíční dcery. „Teď je jí úplně jedno, že je na nějakém šampionátu. Ale doufám, že až jí to bude někdo vyprávět, bude mít hezkou vzpomínku. Že už jako malá na mě koukala z tribuny a byly jsme spolu na mistrovství Evropy.“
