Článek
Definitivní potvrzení přišlo až po zveřejnění žebříčku ze 30. dubna, ale teď už se žádné bodované turnaje nehrály, tak jste měli klid, že byste se mezi 16 kvalifikovaných párů měli vejít?
Říkali jsme si, že už není, co by se mělo pokazit. Jedině kdyby zasáhla vyšší síla, ale tu pozici jsme měli potvrzenou.
O hry v Tokiu jste bojoval ještě jako singlista, co vás přimělo se začít specializovat na čtyřhru?
Já měl celoživotně blíž k deblu, což je dané i výškou. Ale v Česku nebylo moc s kým hrát, tak jsem se věnoval singlu. A pak jsem se shodou náhod bavil o deblu s Ondrou, jemuž doktoři nedoporučovali dál hrát singla, a hned jsem po té možnosti skočil. Chtěl jsem i nějakou herní a tréninkovou změnu a podle výsledků to byl správný krok. I když je trochu úsměvné, že v singlu, kde je víc míst, se mi kvalifikovat na olympiádu nepovedlo, a teď v deblu ano.
Přitom váš spoluhráč Ondřej Král říkal, že jste si start v Paříži nestanovili jako reálný cíl. Opravdu ani vzadu v hlavě nebyla touha po olympijské účasti?
Byla, ale stál jsem nohama na zemi. Mysleli jsme, že to je nereálné i tím, že se tam nikdo od nás předtím nedostal. I díky spoustě náhod v žebříčku se ta šance objevila, tak jsme si řekli, že to zkusíme a půjdeme all in. Snažili jsme se celý půlrok, poslední tři měsíce byly asi nejnáročnější v kariéře, šli jsme do mrtě, ale bylo to úspěšné.
Také jste v závěru kvalifikace obcestovali skoro celý svět.
Od konce ledna jsme byli v Indonésii a Thajsku, pak jsme hráli v Evropě, potom do Ugandy, zpátky do Německa a do Ázerbájdžánu, kde jsme vyhráli… K tomu Anglie, Španělsko, Kazachstán, pořád přelety, časové posuny. Potřebovali jsme sedm výsledků i trochu štěstí. Ale nejhezčí byl pocit, že to dobře dopadlo, protože myslím, že taková šance zase dlouho nebude.
Jak vypadá organizačně takový turnaj v Ugandě?
Hodně špatně. Já už tam byl v singlu, ale věděli jsme, že do toho musíme dát vše. Organizačně i stresově to bylo náročné, ale byli jsme jen na hotelu a v hale, nikam jinam jsme nechodili.
Adam Mendrek se svým otcem Tomaszem, badmintonoví olympionici.
Jak prožíval vaši olympijskou misi váš tatínek, na něhož navážete?
Hodně. Domácí kruh se uzavřel, taťka byl v Barceloně, já budu teď v Paříži. Ale až budu mít někdy rodinu, asi bych nechtěl, aby na mě děti navazovaly, protože je to psychicky náročné. Před měsícem se hrály Panamerické hry, kde jsme ke kvalifikaci potřebovali, aby je nevyhrál mexický nebo brazilský pár. A já jsem takový blázen, že jsem to sledoval a trýznil se. Brazilci vypadli ve čtvrtfinále, Mexičané v semifinále. Přišla úleva a druhý den jsme se s taťkou potkali a hodinu si povídali, jak je to hezké. Ani jeho nenapadlo, že se to povede, tak si to snažím i s rodinou užít, protože člověk občas zapomíná mít radost ze sportu.
Vedle vašeho páru se do Paříže kvalifikovali i singlisté Jan Louda a Tereza Švábíková, takovou účast český badminton nepamatuje. Čemu to přičítáte?
Je to obrovská zásluha (španělského kouče) Oscara Martíneze, který s námi intenzivně pracuje dva a půl roku, svaz nám vytvořil podmínky v Plzni a tohle je výsledek.
Vy jste se pět let zdokonaloval v německém Wipperfeldu, teď jste se ale s badmintonovou bundesligou rozloučil.
Je to skvělý tým, profesionální soutěž, ale už jsem se chtěl vrátit ke kořenům a hrát příští rok v Brně, kde to všechno začalo. I kvůli fanouškům, mám tam vazby.
Adam Mendrek (vzadu) se svým deblovým parťákem Ondřejem Králem.
Asi to ale neznamená, že byste v 28 letech pomalu uzavíral kariéru.
To ne, jen se chci vrátit do Česka. Uvidíme, co přijde po olympiádě, přece jen nevím, kam se to dá ještě posouvat. Vždyť my tu trénujeme debla se dvěma singlisty, jsme jediný pár v kvalifikované šestnáctce, co nemá deblový sparing. Asiati mají třeba devět párů a můžou to spolu mydlit každý den.
Hrají v návratu domů i osobní důvody? S přítelkyní Evou jste se vloni zasnoubili…
Osobní život je další věc. Sport je nádherný, ale život není jen o něm. Společné bydlení, svatba, proto chci být víc v Česku, aby se ten vztah dál posouval. Vždy tam musí být harmonie v osobním a sportovním životě.
