Potíže jí činilo i oblékání, teď je opět mistryní Evropy. Bylo těžké udržet slzy, říká Kocumová

Kdybych to brala čistě statisticky, jde už o šestý evropský titul, ale mezitím se udála spousta věcí, které nenasvědčovaly tomu, že ještě někdy nějaký přidám. Byl sice šestý, ale jedinečný. Moje kariéra totiž připomíná horskou dráhu mezi tím, kdy se sportovat dá, a když mně totálně odejde zdraví. Naposledy jsem slavila titul před třemi lety ve Verbieru, kde se mi běželo nádherně, ale už jsem cítila, že zdravotně to není ono. A pak jsem se skoro dva roky potácela v obrovských zdravotních problémech.

Mám atopický ekzém. Většinou si lidi nedovedou představit, co to znamená. Často si představí proškrábanou kůži třeba v loketních jamkách. Když to řeknu jednoduše, měla jsem to ve stavu red skin syndrom, kdy na těle téměř nemáte vrchní vrstvu kůže. To pak nefunguje opravdu nic. Už nejde o kosmetický problém a sport je něčím, o čem absolutně nemůžete přemýšlet. Uvažujete jen o tom, jestli se vůbec do něčeho dokážete obléct, máte totálně narušenou termoregulaci, nedokážete spát… Je tam spousta věcí, které jsou v rozporu s naprosto běžným fungováním.

Do tohoto stavu jsem se dostala potřetí v životě. Rok jsem byla na biologické léčbě a upřímně řečeno jsem už nevěřila, že by v mém věku bylo možné se vrátit do takové formy, abych mohla pomýšlet na to, stanout na nejvyšším stupínku. Když jsem se v minulosti po dlouhé sportovní pauze zase začala trochu hýbat, šlo to relativně rychle nahoru, geneticky to mám asi dáno. Teď to ovšem byla strašná bída a šlo to hrozně pomalinku. A navíc věk už jde taky proti.

Tou jsem myslím byla už v roce 2021, kdy jsem vyhrála naposledy. Ale tam jsem se sportovně cítila fakt dobře. Bylo to dva roky po narození Tomáška a běhalo se mi skvěle. Ten rok jsem vyhrála i MČR ve skyrunningu. Tehdy jsem vítězství čekala, jen jsem zároveň cítila, že zdraví jde tak trochu do háje. Letos si ještě teď říkám, že je to úplně bláznivé. (směje se)

Bolí mě samozřejmě celý člověk. Mám pocit, že jestli moje tělo něco umí, tak pokud je nějaká akce a je šance dosáhnout určitého výsledku, tak všechno nasměrovat tím směrem. A tenhle závod byl něco, na co jsem objektivně neměla natrénováno. Nevím, co mě dostalo do cíle, navíc bez zásadní krize, ale teď mě bolí všechno. Spartan Race je sám o sobě komplexní sport, který zatíží všechny svaly v těle. Takže ano, teď bolím, ale věřím, že jde o přechodnou fázi a dám se brzo do kupy. Rozhodně dám tělu dostatek času na to, aby se zregenerovalo, protože vím, že určité věci si už dovolit nemůžu.

Překvapivě nebyla tak početná jako v dřívějších letech. Vím, že některé závodníky odradilo, že bylo avizováno, že to bude parametry nejtěžší trať pro ME v historii. A myslím, že někteří neměli motivaci v podobě zveřejnění výše prize money pro nejlepší.

Tři tisíce dolarů, což je příjemný bonus. Hlavně se startovní pole čím dál víc dělí na elitu a na věkové skupiny. Ti, kteří vědí, že nemají šanci na to, umístit se v elitě, tak běží v kategorii, kde tu šanci na pódium mají. Takže v elitě nás teď běželo kolem dvaceti. Ale byla tam loňská mistryně Evropy i světa Slovenka Ester Hortobágyiová, která běhala poslední roky skvěle. Ale nejvíc mě potrápila anglická běžkyně Andrea Berquezová. S tou jsme běžely neuvěřitelně vyrovnaný závod. Jen díky tomu, že jsem dala čistě závěr a měla jsem rychlejší závěrečný brutální seběh o více než 1000 výškových metrů místy ve velmi těžkém terénu, to potom vyšlo na, v uvozovkách, pohodový finiš.

Dvacet pět let, to zní strašně… Mimochodem, když jsme jeli domů jinou cestou, zjistila jsem, že Saalfelden je asi takových deset patnáct kilometrů od Kaprunu. Ředitel závodu mi v cíli říkal, že doufá, že Rakousko miluju. Má pravdu, sedí mi. Ale je to nesrovnatelné. Jiná doba, jiná startovní pozice, jiný sport. V některých ohledech bych dala dopředu juniorský titul v běhu na lyžích, ale v některých tohle. Tentokrát pro mě šlo nejen o sportovní vítězství, ale byl to neuvěřitelný důkaz a skoro dar, že tělo je ještě schopné fungovat na úrovni, v jakou jsem už vůbec nevěřila, protože poslední roky nebyly úplně jednoduché.

Přesně tak. Bylo to krásný. Před třemi lety šlo o první titul po mateřské dovolené, tam to taky bylo hodně speciální. Ale teď ještě víc. Tomášek je v tomhle fakt skvělý, baví ho to. Už není možný, abych jela na nějaký závody a on si tam neoběhl svůj dětský závod. Běžel i teď, na Kaprunu. Mám i jedno video, kdy Tomík stojí vedle trati a volá na mě, že mě miluje. (směje se) Od té doby jsem měla problém v závodě udržet slzy. Uvědomovala jsem si, že pokud neudělám zásadní chybu, že by to opravdu mohlo vyjít. Po tom všem. To je přesně to, co do sportu dodává něco jiného a snímá z vás absolutní tlak na výkon a pocit, že na sportu všechno stojí. Vím, že i kdybych nevyhrála, řekne mi to samé. Je to skvělé, ať se daří, nebo nedaří.

U mě je základem to, být zdravá a nedávat sport na příliš vysoké místo v žebříčku hodnot. Už se na závody hlásím, jen když zjistím, že se mi tam chce, těším se a cítím se dobře. Prostě ho jen zkusit. Když to mám před sebou jako dlouhodobý cíl, tak tím, že jsem cílevědomá i ambiciózní, dokážu hodně věcí, ať už vědomě, nebo i podvědomě, přizpůsobovat a cíli podřídit. Často na úkor jiných zásadních věcí, jako je odpočinek, klid. Ovšem mně nedělá dobře přizpůsobovat život vrcholovému sportu. Teď bylo cílem si Kaprun užít, přežít a dál uvidím podle toho, jak se budu z toho fakt těžkého závodu dávat dohromady. V říjnu je mistrovství světa na Hvaru, což by mě lákalo… Ale rozhodovat se asi budu zase relativně na poslední chvíli.