Článek
Začátky v zemi vycházejícího slunce nebyly jednoduché. Pecková narážela na jazykovou bariéru, potýkala se s pandemií i samotou. „V Toyotě jsem měla poprvé v životě na starosti jen softbal. Na jednu stranu to bylo super, na druhou zvláštní. Ráno i večer sport, žádný odpočinkový faktor," vypravuje odchovankyně Žraloků. Se spoluhráčkami hovořila přes překladatelku. „Tím, že téměř nemluví anglicky a já mám rezervy v japonštině, bylo pro mě těžké najít si přátele. Nikam jsem nemohla, a i kdybych někam šla, tak by si se mnou nikdo nepovídal," popisuje. V kabině nakonec našla kamarádky, po sportovní stránce vše klapalo. „Softbalová řeč je všude stejná, každý tuší, co se povídá. Do hloubky náš vztah ale nešel."
Dalším problémem byla malá herní vytíženost Peckové. Z Evropy, Tchaj-wanu i Nového Zélandu byla zvyklá být téměř stále nad nadhazovacím prkně a najednou zasáhla jen do tří utkání zkrácené sezony. „Šlo o top tým, který má šest nadhazovaček. To je na množství zápasů velký počet," míní softbalistka, jež si do Česka přivezla bronzovou medaili. Že by mohlo přijít další angažmá v Japonsku nepředpokládala.
„Třetí místo bylo pro klub zklamání. Základní část jsme vyhrály s přehledem a měly jsme na to, abychom získaly zlato," sděluje hráčka, která už v listopadu věděla, že zpátky do Toyoty Red Terriers nepůjde. „Přemýšlela jsem, co bude dál. Pak se ozvala Iyo Bank, a já si řekla, že bych to chtěla zkusit."
Čeká ji sice malý ústup ze slávy, Iyo Bank skončila loni sedmá, ovšem angažmá má jiné plusy. „Dopoledne budu chodit do práce. V mezinárodním oddělení banky načerpám další zkušenosti, které se mi budou hodit, až se sportem skončím," vysvětluje Pecková. Ani o softbal nepřijde – trénovat bude každé odpoledne, hrát zápasy o víkendech. „Takový život mě láká," zdůrazňuje.
Jen, aby k němu došlo. Návrat do země samurajů jí znepříjemňuje covid-19. „Už jsem tam měla dávno být. Jarní sezona skončila v půlce května, podzimní začíná v září, takže bych ráda odletěla v půlce srpna," plánuje. Záleží hlavně na vízu. „Teď se řeší přes japonskou sportovní agenturu. Podmínky jsou velmi přísné. Hlásím se na očkování, snad to celý proces urychlí."
Volný pohyb po světě by Pecková potřebovala i kvůli lásce. Během působení na Novém Zélandu si totiž našla partnera. Teď jejich vztah prochází těžkou zkouškou – naposledy se viděli v únoru 2020. „Voláme si několikrát denně. Víc se dělat nedá. Nový Zéland je kvůli pandemii stále uzavřený," povzdechne si opora národního týmu, která chce zakotvit natrvalo v zemi ležící v jihozápadní části Tichého oceánu. „Kdyby se dalo všechno skloubit, ráda bych žila v Česku. Jsem tady doma. Přítel bohužel neovládá jazyk, těžko by se u nás uplatnil," vysvětluje důvod radikální změny. „Umím dobře anglicky, dokážu tam normálně žít. Pro oba to tak bude jednodušší."
To neznamená, že zpřetrhá s domovinou kořeny. Nyní trénuje na rodném pažitu a chystá se na start extraligy. „Těším se, až soutěž začne. Dlouho jsem s holkama nehrála. Je něco jiného, když nastupuji za svůj mateřský tým. Spolu jsme vyrůstaly, mám v něm sestru, podíváme si, děláme srandu," říká nadšeně. Rozdíl oproti přístupu profesionálů a amatérů nevnímá. „Trénuji nadhoz, na hřišti jsme čtyřikrát týdně společně s muži. Bydlím pět minut od hřiště. Kdykoli chci, jdu si s někým zaházet. Nemám pocit, že bych okolo sebe viděla
nějaké nedostatky," vyzdvihuje. V sobotu vyzvou děvčata z Ledenic Řepy, v neděli Trutnov. „Jsem ráda, že nastoupíme doma. Upřímně je mi teď jedno, proti komu budu hrát, hlavní je, že budeme konečně hrát."
Už jen pár duelů základní části, poté soustředění s reprezentací a šampionát v Itálii. Play-off nejvyšší soutěž už Pecková v Česku patrně neodehraje. Ambice klubu však dobře zná. „Od roku 2016 se držíme na medailových pozicích. Třikrát jsme získaly zlato, loni jsme stály krůček od finále a uhrály bronz. Nebojím se proto říct, že opět míříme úplně nejvýše," dodává.
