Vzpomínání na Věru: Beatles v Japonsku, jízdy načerno a bradla na Hradě

Zlatá kaplička zaplněna přáteli Čáslavské, rodinnými příslušníky, osobnostmi sportovního i politického života. Venku na piazzetě přes úmorné vedro desítky lidí sledující přenos zhruba hodinu a půl dlouhého vzpomínkového bloku, kterým provázel Marek Eben, v katedrále svatého Víta se mimořádně rozezněly zvony.

V úvodu vzpomínkového dopoledne zněl Národním divadlem komentář rozhlasového reportéra Karla Maliny z vystoupení Čáslavské na olympijských hrách v Mexiku v roce 1968, na konci dlouhotrvající potlesk ve stoje a spontánně zazpívaná československá hymna. „Závěr byl hodně emotivní, to jsem i brečel,“ neskrýval skifař Ondřej Synek, jeden z řečníků.

Další osobnosti sledovaly rozloučení v hledišti. „Byla to kamarádka, sice byla o dvacet let mladší, ale moc dobře jsme si rozuměly. Nejvíc jsem hodnotila její statečnost, se kterou snášela všechny ty životní kotrmelce, které musela zažít,“ ocenila zanedlouho 94letá bývalá oštěpařka Dana Zátopková.

Proud úsměvných i dojemných historek odstartovala baletní gymnastická férie s motivem symbolického ozbrojení sovětského tanku, přepůlila ukázka z divadelní hry „Jak se Husákovi zdálo, že je Věra Čáslavská“ a uzavřel sestřih životopisného filmu Olgy Sommerové „Věra 68“. Na pódiu i v kuloárech zněly vzpomínky na sportovní legendu i statečnou ženu, jež i přes vážnou nemoc v závěru svého života dodávala kuráž a energii svým následníkům s bezprostředností sobě vlastní.

„Setkaly jsme se v roce 2009 na vyhlášení Sportovce roku, přitočila se ke mně a řekla: Ahoj, já jsem Věrka, budeme si tykat. Nešlo mi to přes pusu, jak jsem k ní měla úctu, ale časem jsem si zvykla,“ líčila dvojnásobná olympijská vítězka v hodu oštěpem Barbora Špotáková.

Hned několik současných olympioniků připomnělo takřka kouzelnické schopnosti Čáslavské, když jak sama říkala, dokázala přičarovat vlídným slovem či povzbudivou zprávou svým následníkům medaile. „Před olympiádou v Londýně se mi tolik nedařilo, ale Věra Čáslavská mi hodně věřila, psala mi i před závodem, že mě bude podporovat tam, kde to budu nejvíc potřebovat,“ vzpomínal na svoji zlatou jízdu biker Jaroslav Kulhavý.

„A po závodě jsem viděl fotky, jak opravdu stála tam, kde jsem rozhodl závod. Přitom takových míst bylo na trati zhruba deset,“ žasl šampión z Londýna.

Veslař Synek si pečlivě uschovává amulet, který od Čáslavské dostal před londýnskou olympiádou. „Díky ní jsem začal věřit na talismany. Dala mi sojčí pírko. Nevěřil jsem, že něco takového může fungovat, ale mám ho schované ve futrálu na brýle, vždycky se ho dotknu před závodem a vzpomenu si na ni,“ přiznává trojnásobný medailista z olympijských her.

Střelec Jan Kůrka zase zavzpomínal, jakou shodou okolností se stal svědkem svatby Čáslavské s Josefem Odložilem, které při olympiádě v Mexico City v roce 1968 přihlížely desítky tisíc lidí. „Měl jsem štěstí, že jsem dostřílel a za tři dny se Věra vdávala. Svědek asi nemohl být obyčejný a já byl zrovna olympijský vítěz. Sešli jsme se na československo-mexickém velvyslanectví a svatba byla laděna do českého duchu s nacukrovanými buchtami a kávou,“ líčil.

Bývalý mluvčí prezidenta Václava Havla Michael Žantovský s humorem připomínal období, kdy po revoluci Čáslavská působila na Hradě jako jedna z poradkyň. „Pan prezident se každé ráno sháněl po pytli blech, jak sbor poradců nazýval. A Věra Čáslavská byla nejpohyblivější blechou. Neměla to s námi lehké, my s ní také ne. Naše životospráva počínaje prezidentovou byla nevalná, naše fyzická kondice vypadala podle toho a náš šatník i slovník se až na jednu výjimku nehodil do zámeckého prostředí. Věra byla vždy učesaná, upravená a slušňácká k zbláznění. Mně nosila hřebeny, které mi posílali znepokojení občané,“ líčil Žantovský.

Čáslavská, která po konci kariéry působila i jako trenérka, se rozhodla sportovně rozvíjet své hradní spolupracovníky. „Na zámku v Lánech nás ráno nemilosrdně vyhnala do parku. Jeden z nás říkával s obdivem i hrůzou v hlase: To budou dneska zase bradla,“ vzpomínal Žantovský.

Programem se prolínal i Čáslavské věhlas v zahraničí, zejména v Japonsku, kde si obrovskou popularitu získala během olympijských her v Tokiu 1964. Žantovský tak vzpomínal, jak na Hrad jezdily japonské delegace s touhou setkat se s Čáslavskou, bývalá gymnastka Bohumila Řimnáčová zase vyprávěla o společných návštěvách Japonska. „Připadaly jsme si díky ní jako Beatles. Po pracovní době nám nechávali otevřený obchodní dům, abychom si mohly nakoupit,“ líčila.

Početná skupina hostů dorazila na rozloučení rovněž ze Slovenska, kam Čáslavská i po rozpadu federace ráda jezdila. Předseda Slovenské gymnastické federace Ján Novák si vybavil rozhlasový rozhovor, na který Čáslavskou doprovázel.

Zhruba v polovině pořadu dostala slavná gymnastka dotaz, zda si vybaví, jestli v životě udělala něco špatně. „Když jsem jezdila jako malá tramvají do krasobruslení, místo lístku jsem ukazovala pionýrskou průkazku. Průvodčí to věděl a toleroval,“ odpověděla tehdy.

„A když pořád končil, Čáslavská poprosila redaktora, jestli může ještě něco říct. Znělo to vážně, skoro jako by chystala prohlášení k národu. Ale ona jen řekla: Občané, nejezděte načerno,“ vzpomínal Novák na nejúspěšnější českou olympioničku, která zemřela po vážné nemoci v 74 letech 30. srpna. Její pohřeb proběhl v rodinném kruhu už minulý čtvrtek.