Velké výhry se rodí z nudných základů! Bývalý nejlepší hráč světa o tréninkové morálce

Za hráčskou kariérou jsem udělal tlustou čáru. Bylo hrozně důležité tuhle kapitolu uzavřít. Úspěchy a popularita z aktivní éry zůstaly, lidi mě poznávají a mnohdy vnímají ještě jako aktivního házenkáře. Ale to už dávno nejsem, mám jinou profesi. Teď jsem trenér.

Pravidelně. Potkám fanoušky, kteří se ptají, kde teď hraju. Dokonce občas dostanu nabídku na angažmá. Stane se, že dorazí dotaz, jestli bych neměl zájem vyrazit ještě někam hrát. Ale to je pro mě uzavřená kapitola. Maximálně se koncentruju na trenérské řemeslo. Chci být úspěšný. A prorazit znamená obětovat té práci víc než jako hráč, protože tahle profese je mnohem komplexnější. Je to pro mě obrovská výzva stát se skvělým koučem. Vnímám to jako styl života.

Hráč přijde na trénink, absolvuje předepsanou a připravenou dávku, vyslechne si instrukce od realizačního týmu. A šmitec. Trenér se musí postarat o všechno ostatní... Nedávno jsem na tohle téma měl rozpravu s dětmi. Syn se ptal, jestli je snadnější hrát nebo trénovat. A dcerka ho přesvědčovala, že určitě hrát. Ale já to tak neberu. Jsem pracovitý, pilný. Když ráno vstanu, těším se na cestu do tréninkového centra, na vymýšlení přípravy a řešení, jak hráčům informace předám a přesvědčím je o své vizi.

Rozhodně toho nezneužívají. Mám k nim pochopitelně pořád blízko, ale vyžaduju absolutní disciplínu. Po tréninku se můžeme bavit, sednout si ke kávě, dělat vtipy. Ale trénink je svátost, kde je potřeba odvést maximální práci. Kdo s tím má problém, má pak problém se mnou.

Schopnost přiznat si, že něco funguje perfektně jen v mojí vizi, v mojí hlavě, ale na hřišti vůbec. Hráči pak pochopitelně nejsou na mojí vlně. Je nutné mít sebereflexi. Možnost téhle reakce mě ohromně baví. Jako první asistent jsem měl obrovské kompetence. Už rok a půl jsem měl odpovědnost za příchody a rozvoj klubu. V roli asistenta jsem chtěl několik věcí změnit, vnést do klubu nové pojetí. A potřeba lidi přesvědčit, že budeme něco dělat jinak, a přitom je neztratit a udržet na svojí straně, to byla taky obrovská zkušenost a výzva.

Od ledna jsme se přestěhovali do nového tréninkového centra, na jehož budování jsem byl hodně zainteresovaný. Řešil jsem atletický prostor, posilovnu, zapojení moderních technologií. Teď můžeme objektivně analyzovat hráčská data. Zlepšili jsme řízení přípravy. Z každého tréninku mám podrobné informace o jednotlivém hráči. Jak vysoko skáče, jak rychle běhá, kolik metrů v tréninku uběhl a v jakém tempu. V grafu mám znázorněnou jeho srdeční frekvenci při konkrétním zatížení. Všechno se zaznamenává do reportů.

Pochopitelně člověk může spadnout do záplavy čísel. Pro mě je hlavní, aby se hráči rozvíjeli jako házenkáři. Je velice důležité vybrat si jenom skutečně důležitá čísla. Třeba v příští sezoně absolvujeme přibližně osmdesát zápasů. Musíme tedy využít veškeré prostředky, abychom hráče uchránili, ale současně neztratili směr, jímž jsou výhry a snaha být nejlepším týmem světa.

Absolutně ne. Určitě mám u svých svěřenců kvůli vlastním úspěchům lepší startovní čáru. Ale k minulosti se nevracím. Přijde mi strašně laciné a jednoduché říkat, co jsem dělal já, a porovnávat třeba jejich nedokonalosti. Myslím, že plno kluků bude lepších než já. Snažím se je jenom namotivovat a usměrnit na správnou cestu.

Celý život jsem pracoval na nejvyšší úrovni, což je moje know-how. Vyhrál jsem desítky trofejí, což bych rád dopřál svým svěřencům. Z vlastní zkušenosti vím, že se nesmí zapomínat na základy, které jsou občas nudné. Ale právě z nich se rodí velké výhry. Když dáte ve finále Ligy mistrů o pět milimetrů přesnější přihrávku, je to dílek skládačky. V Kielu jsou prakticky jenom reprezentanti. Takže pracujeme na rozvoji silných stránek, ale pečlivě dbáme i na základy. Přihrávky, jejich kvalitu, razanci, přesnost střelby, životosprávu. Můžete dělat sto věcí kolem, ale ve finále stejně rozhodují pravě tyto faktory.

Pro mě je Kiel srdeční záležitost. Je fakt, že posouvat se výš se prakticky nedá. Já chci, aby se hráči rozvíjeli a vítězili. Můžu jim dát informace o soupeři, připravit taktiku, správě je motivovat. Plno z nich nevnímá, že každý úspěch je potřeba si tvrdě odmakat. Jako hráč jsem byl v tomhle směru extrémně náročný. Na sebe i na ostatní. A stejný přístup mám teď. Jsem přísný, brutálně přísný. Člověk má vždycky snahu jít cestou nejmenšího odporu. Sáhnout si opakovaně na dno, kompletně se vydat, a to bolí. Ale každý výstup z komfortní zóny dělá člověka silnějším, statečnějším, odvážnějším. A přesně to chci do kluků dostat.

V minulé sezoně jsem se staral jenom o rodinu, což bylo skvělé. Nabídku na pozici v trenérském štábu v Kielu jsem měl už při přestupu do Barcelony. Myslel jsem, že se pak vrátíme domů. Ale asi bych litoval, kdybych nabídku Kielu odmítl. A myslím, že jsem zvolil správně. Mohl bych se házené věnovat čtyřiadvacet hodin denně a pořád bych měl co dělat. Takže je důležité najít balanc mezi prací a dalšími aktivitami. Čas na rodinu, zábavu s dětmi, kamarády i svoje hobby, abych si dobil baterky, si udělám vždycky.

Při tom obrovském vypětí je potřeba mít kotvu v zázemí. Rodina je pro mě priorita. Moc rád si ale zajdu i na golf. Máme hřiště pár set metrů od domu. Když uložíme děti, jdu třeba hodinu jen na driving range a prostě odpaluju míčky. Zapotím se a udržuju si odstup, aby mě házená úplně nepohltila.