Užívám si maličkosti. Brusle či malé pivo, říká česká jednička o nucené pauze

Rozhodně. Neuvěřitelné bylo, jak narostl zájem o golf. Proti běžným zvyklostem se mohlo hrát jenom ve dvojici, takže časy na hřištích byly totálně nedostupné. Ještě rozhodnutí o možnosti vrátit se na green provázelo parádní počasí, takže první dva tři dny byla hřiště totálně natřískaná. Měla jsem z toho radost. Třeba teď lidé začnou brát golf jako běžný sport.

První týdny byly složité. Jeden den jsme mohli všechno a druhý den nic. V první fázi jsem si říkala, že zavřená hřiště jsou něco, co nedám. Ale vlastně to bylo fajn. Přestala jsem za každým tréninkem něco vidět. Ztratila jsem zaběhnuté vzorce. K ničemu se neupínám. Přijala jsem situaci jako šanci si odpočinout. A také být na jednom místě více než dva týdny, což se mi běžně v sezoně nepovede. Normálně lítám neustále po světě, z turnaje na turnaj.

Minimálně dva dny v týdnu trénuji v posilovně. A podle pocitů chodím na hřiště. Někdy třikrát v týdnu, jindy čtyřikrát. Nechci se zavařit. Učím se hrát s větší radostí. Nechodit na green jako do práce, ale za zábavou. Jednou si naplánuji trénink na ráno, jindy jej absolvuji večer při západu slunce a odcházím i s určitým emočním zážitkem. A pochopitelně pořád doma jedu program určitých stabilizačních a protahovacích cvičení.

V posilovně povinnost nosit roušku chápu. Nedýchá se mi nejlépe, zejména pokud tepová frekvence vyletí, ale jsem v uzavřeném prostoru, tudíž nařízení akceptuji. Ale pokud jsem sama na ulici, přijde mi to nesmyslné. Někde jsem slyšela, že si máme na nošení roušky zvykat. Ale něco takového si nepřipouštím. Nechci s rouškou fungovat do konce života.

Za hrou necestuji. Mám v dosahu několika minut krásná hřiště. Nejčastěji jsem v resortu Oaks Prague. A na Karlštejn, kde jsem golfově vyrůstala, to mám dvacet minut, což je super.

Po spoustě let dělám obyčejné věci a vracím se ke kořenům, což je pro mě fantastické. Rozvíjím se nejen sportovně, ale i duševně. Byl pro mě velký svátek, když jsem si vyrazila po patnácti letech na brusle. To byla velká nostalgie. Chtěla jsem si inline brusle koupit už asi tři nebo čtyři roky. Jenže nikdy nebyl čas. Nedostala jsem se domů na více než dva týdny. Ale před čtrnácti dny jsem dvě hodiny bruslila a připadala jsem si jako v ráji. Pro jiné lidi je to běžné, ale já prožila takový ten wow efekt. A teď už si jdu zabruslit pravidelně.

Beru to tak, že jsem sportovně trošku nadaná. Jasně, člověk si musí dávat pozor a trošku se o sebe bát. Ale obecně nejdu při sportu do nějakého extrému. Navíc třeba na inline brusle jsem si pořídila všechny dostupné chrániče. Víc jich už ani nebylo k dispozici.

Malé pivo vnímám po sportu na chuť jako ideální. Vždy se ptám, které z piv v nabídce není hořké, protože takové nemám ráda. Ale jinak si dám ráda klidně i při procházce po městě jedno na chuť. Třeba černé nebo weiss beer. A doma skleničku červeného, které mám ráda. Vážně si užívám úplně obyčejných věcí.

Samozřejmě, že už se velmi těším až nám turnaje opět začnou. V posledním mailu od LPGA byla informace, že by se mohlo začít hrát od půlky července, což by bylo skvělé. Nešťastná ale nejsem. Pauza pro mě představuje psychický odpočinek po deseti letech v zaběhnutém kolotoči. Myslím, že mnoha sportovcům může v důsledku nynější situace prodloužit kariéru, protože vystoupí z kolotoče a naberou nové síly. Golfisté čelí každé dva týdny stresu při turnaji. Hrajeme od ledna do konce podzimu. Dvouměsíční odpočinek si není možné dopřát.

Jde o nepříjemnost z ekonomického hlediska, když netušíme, kdy se sezona rozběhne. Ale jsou na tom lidé určitě hůře. Snad se na podzim turnaje rozjedou. Samozřejmě se může hrát bez diváků, budeme hru absolvovat jen ve dvou, mohou nám dělat pravidelně testy. Ale problém bude s cestováním, každý víkend jsme jinde. To je velké úskalí pokračování sezony.