Už jsem si myslela, že vyletím komínem, říká oslavenkyně Čáslavská

Docela dobře. Nemůžu říct, že spokojeně, protože v ten moment se něco přihodí a já radši preventivně nic nechválím. Když vidím, že je něco fajn, vzápětí se to zboří...Jsem spokojená a nezávislá na velkých rozhodnutích, která jsem dělala dřív. Nejsem pod velkým tlakem, že musím něco dokázat a překonat. Teď zažívám takové šťastné období.

Tak půl na půl. Není to tak, že bych nic nedělala a chodila jen na Petřín nebo se někde procházela višňovou alejí...Mám hodně povinností. Když doma pracuju, pustím si na počítači youtube a poslouchám Freddieho Mercuryho nebo Krise Kristoffersona. To je příjemný relax. Snažím se žít kulturně, ráda si zajdu na koncert nebo výstavu. Dřív jsem si to musela z nedostatku času trochu upírat, teď si to vynahrazuji.

Před měsícem se nám sem podařilo pozvat třicet japonských dětí, které po tsunami zůstaly bez rodičů, bez bydlení. Měli tady desetidenní ozdravný pobyt, viděly celou republiku a v Praze jsme jim udělali takovou miniolympiádu. Pomohl s tím Robert Změlík, přišel i Šebrle. Bylo to na popud Česko-japonské společnosti, které jsem čestnou předsedkyní. Ta olympiáda byla fantastická, děti byly nadšené. Dostávaly medaile, měly tam stupně vítězů.

Byla jsem překvapena, ale ano. Asi se to tam nějak dědí z generace na generaci. Nevím, jestli nedostaly nějaké školení, když sem jely (úsměv). Ale když jsem před nimi řekla jméno Jukio Endo (japonský pětinásobný olympijský vítěz v gymnastice – pozn. red.), tak toho neznaly vůbec. Ani jeden z nich nevěděl, o koho jde. To mě překvapilo.

O naději, kterou potřebujeme všichni, i když jednou klesneme hodně hluboko. Myslím, že ta kniha leckoho osloví. Jmenuje se Život na Olympu. Je o tom, že i bohové mají své bolístky a strasti jako lidi tam dole. Napsal ji Pavel Kosatík a doufám, že se bude líbit. Absolutně nic ze svého života jsem neskrývala, je to kniha o pravdě.

Původně jsem vůbec nechtěla, aby se něco natáčelo. Zvlášť v období, kdy jsem byla psychicky hodně na dně. Znala jsem režisérku Olgu Sommerovou z jednoho medailónku, který se mnou dělala. A protože jsem na tom byla špatně a chystala jsem se, že brzy vyletím komínem, říkala jsem si, že bych měla udělat nějaká opatření. Zavolala jsem Olze, jestli by mi nenatočila requiem. Už jsem měla vybranou hudbu a všechno bylo připravený. Nemám ráda pohřby a nechtěla bych sužovat své dvě děti Radku s Martinem tím, že by tady museli organizovat nějaký akce. Tak jsem si vymyslela tuhle věc.

Olga mi říkala: Věro, já nemám tvoje současné záběry, fotky, z archívu nic neudělám. Tak mi budeš muset být k dispozici. Slíbila jsem jí to, pořád jsme něco natáčely, a když se to kumulovalo, řekla jsem jí: Olgo, vždyť už máš takového materiálu. A ona hned odpověděla: Věro, ty jsi nepochopila, že to bude film? Ne krátký film, ale velkofilm! Takže requiem nemám...

Nevím, kde se to zlomilo. Říkám, že se stal zázrak. Už jsem nevěřila, že se vrátím mezi kamarády, do normálního života.

Začínám si myslet, že ve chvíli, kdy se člověk narodí, to má všechno nějak nalinkované. I ty špatné věci si musí prožít.

Vidíte a já už měsíc pořádně nespala (smích). Zásadně spím jenom ve vaně. Tam usnu s tím, že se pak přesunu do postele. Je to léčba vodou, takový Priessnitz. Díky tomu se cítím dobře, nic mě nebolí. To je můj recept na vitalitu. Ale pozor, doporučuji to jen lidem, kteří ve vaně nespí příliš tvrdě. Aby se neutopili, jako jedna nejmenovaná zpěvačka...

Jsem spokojená se stavem, který prožívám. Mám radost, že se projasňuje situace, která se stala kolem mého syna, že se to trošku prosvítilo.