Článek
Dva triumfy v jednom závodě. To se musí oslavit...
Nechám si to až na doma. Tady se to moc nedá. Zavolala jsem rodičům, Adélce Bruns, bronzové z olympiády v Londýně, s níž jsem léta střílela a jsme kamarádky. Tím to skončilo. V úterý jsme s Filipem Nepejchalem stříleli závod smíšených dvojic v malorážce. Oba jsme v pondělí získali medaili, ta koncentrace už nebyla taková, takže jsme nepostoupili z kvalifikace. Škoda, ale cíl jsem splnila.
Bezprostředně po závodě jste říkala, že cennější je pro vás účastnické místo na olympiádě. Opravdu byl bronz jen bonusem?
Hlavním úkolem v tomto období jsou účastnická místa do Tokia. To se povedlo, takže mi spadl velký balvan ze srdce, ale bronzu z Evropských her si samozřejmě také moc cením.
Medailisté z Evropských her ve sportovní střelbě Filip Nepejchal a Nikola MazurováVideo: ČOV
Jak těžký to byl závod?
Z mého pohledu nejtěžší v kariéře, protože jsem se v pondělí vůbec necítila dobře. Neměla jsem dobrou stabilitu, kvalifikaci jsem doslova vydřela na šesté postupové místo. Ve finále to bylo lepší, střílela jsem svižně, rány nelétaly, kam neměly a vytáhla jsem to až k bronzu.
V sobotu vás čeká individuální závod v malorážce. Jak těžké je přepnout na ni ze vzduchovky?
Během roku trénuji obě disciplíny, takže s tím nemám problém. Ale před Minskem jsem nevěděla, že tu budu střílet i malorážku. Před Evropskými hrami dostala v přípravě přednost vzduchovka. Malorážku jsem trénovala jen v poloze vstoje. Cítím, že nemám natrénováno tolik, kolik bych potřebovala. Nevymlouvám se, na druhou stranu mohu střílet uvolněně, bez toho, že se ode mne čeká účastnické místo pro Tokio. Na olympiádě totiž mohu střílet díky tomu ze vzduchovky obě disciplíny.
Je složitější vystřílet si účast na olympiádě, nebo pak samotný závod o nejcennější medaile?
Tím, jak nám rok co rok ubírají účastnická místa, je v obrovské konkurenci žen stále těžší se na olympiádu probojovat. Samotný olympijský závod už je o něčem jiném, tam se soustředíte jen na ten den D, nepřemýšlíte, že něco musíte splnit. Tlak je úplně jiný. Necítíte, že musíte, ale můžete a chcete... Hodně to je i o štěstí, které ale přeje připraveným.
Střelkyně Nikola Mazurová na archivním snímku.
O vás nebylo od olympijského Ria moc slyšet...
Žádné velké individuální medaile jsem netrefila, to je pravda. Ale před dvěma roky jsem byla ve finále mistrovství Evropy a desátá jsem skončila na světovém šampionátu. To není v obrovské konkurenci špatné. Je pravda, že Světové poháry mi tak nevycházely. Zvykala jsem si také na změny ve střeleckém svazu, na nové reprezentační trenéry. Potřebuji svůj zaběhnutý klid. Věřím, že už je to v pohodě.
Co vás kromě sobotní malorážky v Minsku letos ještě čeká?
Nominační závod na zářijové mistrovství Evropy. Když se to povede, pojedu do Boloni, když ne, čeká mě koncem srpna Světový pohár v Riu. Tam se mi moc nechce, je to skoro přes celou zeměkouli. Samozřejmě budu střílet nějaké menší závody v Česku.
Trénujete stále doma v Doudlebech nad Orlicí?
Vede mě taťka, trénuji hlavně doma. Jen na závody a nějaké akce jezdím do Plzně, střílím za tamní Duklu.
To máte od tatínka střelbu denně na talíři...
Už jsem se odstěhovala do svého, takže mám větší klid (smích), ale taťka mě nikdy neprudil.
Střílíte malorážku a vzduchovku, co kromě střílení ještě stíháte?
Nedávno jsem dostala šicí stroj, tak si šiju, u toho si báječně odpočinu, hlavně psychicky. Pěstuji také bylinky, baví mě vaření a ráda si vyjedu na kole. U nás je moc krásná příroda.
