Článek
Získala jste první individuální medaili ve vzduchové pistoli. Kam byste ji mezi svými úspěchy zařadila?
Po olympijském stříbru z Atén, což bylo ve sportovní pistoli, je tenhle bronz můj druhý největší úspěch. Navíc jsem medaili získala doma, kde závodíme vždy pod větším tlakem.
Do roku 2009 jste vstoupila se zdravotními problémy. Co vám bylo?
Začátkem ledna mě seklo v zádech, když jsem se doma u sporáku špatně hnula. Spadla jsem na zem. Nebylo to poprvé, věděla jsem co mám dělat, stalo se mi to i čtvrt roku před olympiádou. Došourala jsem se do ložnice a telefonovala manželovi Davidovi. Absolvovala jsem pak elektroléčbu, rehabilitací, spoustu masáží a procesů. Málem jsem tady kvůli bolestem zad vůbec nestřílela, protože tři týdny jsem na pistoli nesáhla. Až v únoru jsem startovala v Mnichově a nominovala se na Evropu. Do toho pak přišla chřipka a další výpadek. Pořádně trénovat jsem začala před týdnem.
Dělala jste si v O2 Aréně medailové ambice?
Vůbec ne. Říkala jsem si, že osmé místo ve finále bude úspěch.
Po pátečním tréninku jste také nevypadala optimisticky...
Před šampionátem mi to v tréninku nešlo. Ve středu jsem volala trenérovi, že nevím, co s tím. Něco mi poradil. Při pátečním tréninku mi byla v malé hale zima. Neměla jsem z toho dobrý pocit.
Do finále jste postoupila jako sedmá, spadla z vás nervozita?
Splnila jsem si to, co jsem chtěla, uklidnila jsem se. Věděla jsem, že střílím dobře a postupuji ze sedmé příčky výš. Při sedmé ráně jsem se ale lekla. Měla jsem namáčknuto, rána vyšla dřív, ale naštěstí to bylo alespoň v 9,5. Nadávala jsem si, ale pak už to bylo dobré, přišly dvě pěkné desítky. Poslední rána byla sice nejhorší finálová 9,4, ale věděla jsem, že mám náskok. O tom, že bych mohla jít až na stříbro, jsem nepřemýšlela. Soustředila jsem se na sebe. Tohle je perfektní výsledek, finále jsem střílela s vysokým průměrem. Ze vzduchovkových Evrop jsem zatím měla dva bronzy z družstva. Sezóna lépe ani začít nemohla.
