Článek
Milan Bartoš při mistrovství světa v Miláně.
Milan Bartoš při mistrovství světa v Miláně.
Milan Bartoš s bývalým svěřencem a současným reprezentantem Jakubem Zavřelem.
U vody prožil celý život. Jeho otec byl třicet let trenérem kajakářů, tudíž ještě jako miminko v kočárku byl Milan Bartoš prakticky bez ustání v loděnici. „Když jsem nechtěl spát, tak mě táta naložil do turistické kanoe a uspával na lodi. Jako větší jsem sám pádloval, a když táta seknul s trénováním, začal jsem já," vzpomíná Bartoš. V roli trenéra prožil osmnáct let.
Jenže před necelým rokem přišel nečekaný zlom... „Udělala se mi bulka na chodidle. Šlo o rakovinový nádor. Jednalo se o agresivní sarkom, u něhož je mizivé procento šance přežít. Vlastně mi lékaři nedávali šanci. Ale já nerezignoval. Chtěl jsem si užít každý den. A hlavně jsem si umanul, že se nevzdám," vypravuje Bartoš.
Levou nohu mu amputovali, jenže rakovina se šířila do třísel, pánve a břicha. „Musel jsem na chemoterapii," líčí Bartoš. Pochopitelně si kladl otázky, proč zrovna on čelí takovým výzvám. „Člověk se ptá sám sebe, co udělal," připouští.
Ještě během léčby jej bývalý svěřenec Jakub Zavřel v Hranicích zlákal k projížďce na deblkajaku. „Bylo to během Štědrého dne. Rozhodl jsem se dělat parakanoistiku, o níž jsem do té doby neměl tušení. Ale zdaleka jsem tou dobou neměl vyhráno. Musel jsem na operaci lymfatického systému, teprve v květnu mi lékaři dovolili začít s tréninkem," popisuje pokračování zdravotních peripetií Bartoš.
Nicméně od května se vrhnul do tréninku. „Kondice byla na nule. Chemoterapie tělo totálně zlikvidovala. Ale vlastně jen díky síle v rukou z kanoistiky jsem už pár dnů po amputaci mohl chodit o berlích," vzpomíná na těžké časy minulých měsíců.
„Shodil jsem třináct kilo, najel osm set kilometrů a ze sbírky mých kamarádů od vody jsem si koupil parakajak. Je to spíše parník, než loď. Člověk musí mít třikrát větší sílu," směje se Bartoš, jenž trénuje třikrát denně.
V Miláně usiloval o místenku na paralympiádě v Riu. Ač první pokusnevyšel, ještě není nic ztraceno. „Jsem na sebe naštvaný. Myslel jsem, že jsem větší frajer," posteskl si po třicátém místě v kategorii KL3 na 200 metrů. „Pořád zůstává možnost nominovat se na jaře příští rok. Musím shodit dalších deset kilo. Nabrat větší sílu. Jde o obrovskou motivaci. Nominovat se z české paralympijské smečky je celkem snadné, ale svět je jinde," uvědomuje si Bartoš.
Když cesta do Brazílie nevyjde, truchlit nebude. „Amputace a všechny zdravotní trable byly zlomem v životě. Je zázrak, že jsem se uzdravil. Všem lékařům ve Fakultní nemocnici u svaté Anny v Brně nebo na Žlutém kopci patří velké poděkování. Mám sice málo peněz, ale nový život žiju naplno. A jestli jeho součástí bude cesta na paralympiádu, bude to super bonus."
