Článek
„Tak co, dobrý?" kření se zkušený pilot, když otvírá kokpit. „Myslím, že dobrý," odpovídám nepříliš přesvědčivě. Zaplať pánbůh už zase na pevné zemi.
Karlovarský rodák Petr Kopfstein je vystudovaný matematik a úspěšný podnikatel. Především však akrobatický pilot, který se prosadil až do prestižní série Red Bull Air Race, nebeské formule 1.
Jednou za sezónu si v nabitém kalendáři najde čas a nad letištěm v Toužimi „sveze" zájemce z řad suchozemských laiků. Samozřejmě s nejrůznějšími výkruty a fintičkami, které jsou pro něj hračkou.
„Základy freestylu, jen takové drobnosti," ujišťuje.
Se mnou ještě nikdo nezvracel
Panuje tropické české léto a mašírujeme k letadlu Extra 300L. Jde o dvoumístnou úpravu stroje, s nímž můj hostitel létal Challenger Cup a stal se jeho historicky prvním vítězem. Po dvou letech pak byl povýšen do kategorie nejprestižnější.
Dostávám helmu, padák a pod popruhy na každém rameni pro jistotu igelitové pytlíky, kdyby došlo na blinkání.
„Klid, se mnou ještě nikdo nezvracel," směje se pilot týmu Spielberg.
Před odjezdem na dobrodružnou výpravu jsem pochopil, že redakčním kolegům by pro zajímavost reportáže přišlo vcelku vhod, kdybych právě já byl první...
Ale takovou radost jim přece neudělám! Musím se řídit základními instrukcemi. „Rozhodně nezavírat oči. Nejlepší je koukat ven a sledovat, co se kolem nás děje. Ve vzduchu se už neuslyšíme, takže dám na vaše signály. Pokud budete v pořádku, dáte mi po každém manévru, až se srovnáme do přímého letu, znamení zdviženými palci. A pokud ne, zavrtíte rukama. Když vám nebude dobře, tak hned přistaneme, protože nahoře se vám už líp neudělá," líčí Petr.
Osm minut nahoře, přetížení 5 G. Slušný střed
To jsou mi vyhlídky, ale kdo chce kam... Startujeme a rychle vystoupáme. Pak celé rodeo začíná. Během chvilky ztrácejí pojmy nahoře a dole svůj běžný význam. Výhled z kokpitu je vskutku parádní, akorát že většinou nevím, kde jsem.
Martina Bravencová, mistryně světa v jetsurfu, která usedla do letadla po mně, trefně poznamenala, že si připadala jako v mixéru. Opravdu nepředstavitelné, jak se piloti akrobatické série, v níž rozhodují setinky vteřiny, při svých vrcholných kouscích během závodního letu orientují...
Když je svět vzhůru nohama, ještě to jde. Chvilka přímého „normálního" letu vám dá čas vzpamatovat se i z dalších eskapád. Ale když se pak v jednu chvíli řítíme kolmo k zemi, přichází správná chvíle kapitulovat. Žaludek se přece jen vzpouzí.
Sláva, přistáváme. „Osm minut ve vzduchu, přetížení 5 G. Slušný střed," dostává se mi pochvaly od pilota, který životního úspěchu dosáhl loni v japonské Čibě. Skončil tam druhý hned za domorodcem Joši Murojou, pozdějším mistrem světa.
Má věci vždy pod kontrolou
Komu čest, tomu čest. Já se jdu raději po dobu nezbytně nutnou posadit na křeslo do stinného hangáru, protože i matička země je po přistání poněkud vratká.
„Já bych do kokpitu nikdy nesedl. Někdo na to prostě nemá žaludek," povzbuzuje mě muž z letiště.
Jsem rád zase dole, nejbližší závod v ruské Kazani uvidím po toužimské zkušenosti přece jen trochu jinýma očima.
Je čas rozloučit se a popřát Petru Kopfsteinovi, aby v druhé polovině letošního šampionátu prolomil prokletí devátých míst, která obsadil ve všech čtyřech dosavadních závodech.
„My je prolomíme. Jde o to přitlačit na maximální hranu penalt a nedostat je," ujišťuje pilot, který akrobacii nikdy nepovažoval za nebezpečnou.
S analytickým přístupem matematika má věci vždy pod kontrolou, takže jsem byl v nejlepších rukou, i když svět tam nahoře ztratil veškerý řád.
