Článek
Co všechno spadá do gesce ombudsmana ČOV?
Ombudsman Českého olympijského výboru je voleným orgánem ČOV, a především působí jako ochránce práv členských subjektů ČOV, které jim zaručuje Olympijská charta, Stanovy ČOV včetně dalších předpisů právního státu. Ombudsman má právo při nerespektování nebo porušení právních a dalších norem ČOV a pochybení obrátit se na orgány ČOV a požadovat zjednání nápravy. Je i mediátorem při řešení sporů, dohlíží na dodržování olympijských principů a naplňování olympijských myšlenek. Významná je také oblast sportovní legislativy vyplývající především z Charty a Stanov ČOV, ale samozřejmě i eliminace všech forem diskriminace ve sportu z etických, náboženských, rasových či politických důvodů nebo z důvodů odlišné sexuální orientace, odlišnosti pohlaví a podobně.
Jaké případy jste řešil v minulém období a který byl nejsložitější?
V uplynulém, již téměř šestiletém období, jsem posuzoval přibližně sto třicet různých podání, podnětů, stížností či žádostí o posouzení sporných rozhodnutí nebo žádosti o odborný výklad sportovních předpisů, dále legislativních podání a dotazů z oblasti arbitrážního a odvolacího řízení. Projednával jsem i mimosoudní řešení sporů, otázky sportovní etiky, ale i dotazy k zákonům ČR a jejich dopadům na sportovní spolky a jejich členy včetně uplatňování práva ve sportu.
Olympijská charta, která je deklarována jako Stanovy Mezinárodního olympijského výboru, klade zcela zásadní důraz i na řadu oblastí, které jsou v ČOV v gesci ombudsmana. Například respektování a samozřejmě dodržování Olympijské charty nebo boj proti všem formám diskriminace a dopingu včetně řešení sporů. Jak jsou tyto kompetence zabezpečeny v jiných národních olympijských výborech?
V působnosti Českého olympijského výboru, ale samozřejmě i na úrovni MOV, mezinárodních sportovních federací a v národních olympijských výborech se na dodržování Olympijské charty logicky podílí příslušné orgány včetně jednotlivců. Když se ale konkrétně ptáte na pozice „nezávislých ochránců sportovních práv“, tak názvy funkcí jsou různé, ale obsah fakticky totožný. Ombudsman kromě ČOV působí například v národních olympijských výborech Slovenska, USA, Německa nebo Kanady. V Argentině je to sportovní prokurátor, ve Španělsku nebo v Rusku Etická komise, v Austrálii Výbor pro krizová řešení. Národní olympijský výbor může mít podle Charty autonomní složení, ale musí zahrnovat činnosti a principy vymezené Chartou. Zakotvení pozice ombudsmana doporučil národním olympijským výborům už Kongres MOV v roce 2008 v Kodani.
Jste i místopředsedou Rady expertů Antidopingového výboru ČR. Řešil jste jako ombudsman i nějaký dopingový případ?
V roce 2014 projednávala Rozhodčí komise ČOV dopingovou kauzu cyklisty Romana Kreuzigera a o rok později odvolání házenkáře Josefa Pohlmanna proti uloženému trestu zákazu činnosti na dva roky nepodmíněně za odepření dopingové kontroly. Ve věci Romana Kreuzigera mě požádal předseda Rozhodčí komise ČOV o posouzení její kompetence a nezávislosti. Při odvolání Josefa Pohlmanna pak předseda ČOV o posouzení její nestrannosti, protože v prvním případě ji zpochybňoval pan Gerhardt Bubník, tehdejší náhradník komise, a ve druhém případě Český svaz házené. V obou případech jsem dospěl k jednoznačnému závěru, že namítaná nestrannost, resp. podjatost členů RK ČOV byla zcela hypotetická. S jiným „dopingovým“ dotazem se na mě v závěru minulého roku obrátil sportovní fanoušek, který mi položil otázku, proč ČOV neodebere panu Otovi Zarembovi zlatou olympijskou medaili, když se veřejně přiznal k užívání zakázaných látek. Olympijský vítěz ve vzpírání z OH v Moskvě 1980, pan Ota Zaremba, nebyl pozitivně testován na zakázané látky a jeho veřejná přiznání k jejich užívání byla zveřejněna až po promlčecích lhůtách, které byly podle Světového antidopingového kodexu do 31. 12. 2014 osm let a od 1. ledna 2015 deset let.
V minulém roce došlo k rozepři mezi nejvyššími představiteli obou největších sportovních organizací – ČOV Jiřího Kejvala a ČUS Miroslava Jansty, které se týkaly především financování sportu. Podílel jste se na diplomatickém urovnání sporu?
Především bych prezentaci v některých případech odlišných názorů Jiřího Kejvala a Miroslava Jansty neoznačoval tak expresivně jako „rozepři“ nebo „spor“. Společensky voláme po výrazných osobnostech s vlastním názorem, a když se někdo projeví jako silná individualita, tak zase chceme, aby mluvil podle jakési obecné šablony. Český olympijský výbor a Česká unie sportu jsou významné a autonomní sportovní spolky, jejichž poslání, úkoly a činnosti jsou vymezeny jejich Stanovami. Český olympijský výbor je ustaven a vyvíjí činnost mimo jiné podle Olympijské charty, což pochopitelně generuje určitá specifika a odlišnosti. Česká unie sportu je, stručně řečeno, zaměřena na vytváření podmínek k provozování sportovní činnosti. ČOV i ČUS však logicky vyvíjejí a organizují svou činnost ve prospěch celého českého sportu, což však neznamená, že jejich šéfové musí v každém případě stejně myslet, jednat i mluvit. Samozřejmě bych upřednostňoval výměnu názorů vždy osobně, nikoliv prostřednictvím médií. A pokud se stane, že předsedové mediálně „neladí", tak vás mohu ubezpečit, že v osobním kontaktu je jejich komunikace přátelská a věcná. Tím odpovídám i na vaši otázku, zda jsem se podílel na hledání konsensu v případných názorových rozporech.
V ČOV jste už čtrnáct let, v jakých funkcích jste tu působil před zvolením ombudsmanem?
Ve volebních obdobích 2005–2012 jsem byl členem Výkonného výboru Českého olympijského výboru a předsedou Legislativní rady ČOV.
Letos jste završil rekordních čtyřicet let ve vrcholných funkcích v československém a českém sportu. Když jste začínal v disciplinární komisi, v níž jste pracoval přes třicet let a víc než dvacet let ji vedl, napadlo vás, že se stane sportovní funkcionaření vaším životním posláním?
Pane redaktore, a vás by to v necelých pětadvaceti letech věku napadlo? Připadá mi, že se to odehrálo docela nedávno, přitom uplynulo dlouhých čtyřicet let. Když ve své otázce definujete sportovní funkcionaření jako moje životní poslání, velmi hezky se to poslouchá.
V disciplinární komisi jste řešil tisíce případů, včetně úplatkářských kauz století v roce 2004. Vyberete ten nejtěžší či nenáročnější?
Je statisticky spočítáno, že jsem za 31 let svého působení v disciplinárních komisích Československého a Českomoravského fotbalového svazu spolurozhodoval přibližně osmnáct tisíc případů. Proto je těžké vyjmenovávat konkrétně. Kromě korupčních kauz byly nejsložitější dopingové případy, projevy rasismu, diváckého násilí, ovlivňování výsledků utkání, vulgární projevy, urážky soupeře a rozhodčích nebo jejich fyzická inzultace.
Stáli před vámi hráči, funkcionáři, rozhodčí, delegáti, lékaři, maséři, pořadatelé, soudní znalci či trenéři. Jaké s nimi máte dnes vztahy?
Je to samozřejmě individuální, ale za ta tři desetiletí disciplinární práce, a ani po jejím ukončení, jsem však osobně žádné přímé nepřátelství s nikým nezaznamenal. Právě naopak, při setkání s kýmkoliv, koho jsme potrestali, velmi přátelsky a příjemně zavzpomínáme.
Vy jste umožnil přímo na jednání Disciplinární komise účast médiím, což se nelíbilo mnohým fotbalovým funkcionářům. Bylo tenkrát těžké tento krok obhájit?
V dnešní otevřené společnosti to může působit možná až úsměvně, ale v roce 1988, kdy jsem se stal předsedou federální disciplinárky, se jednalo o mimořádnou výjimku. Do té doby při jednáních disciplinárky byly dveře pro zástupce sdělovacích prostředků hermeticky uzavřené. Tento můj krok byl mým osobním rozhodnutím, protože jsem vycházel z faktu, že fotbal je věcí veřejnou a veřejnost má právo vědět, jak disciplinární řízení probíhá. Nechci to dramatizovat, ale rozhodně nebylo jednoduché tento můj krok obhájit. Dovolte mi proto zdůraznit, že to úsměvně působit vlastně nemůže, protože po mém dobrovolném odchodu v roce 2009 se opět dveře disciplinárky pro zástupce médií nedobytně uzavřely.
V posledních týdnech rozvířil mediální pozornost článek místopředsedy ČOV Zdeňka Haníka v časopisu Reflex s názvem „Holky chtějí remizovat". Jaký postoj k uvedené věci z pozice ombudsmana ČOV zastáváte?
Komise rovných příležitostí ve sportu ČOV i pan místopředseda Zdeněk Haník mě požádali o prostudování obsahu předmětného článku s cílem posoudit, zda nedošlo k porušení Olympijské charty, Stanov ČOV či principů olympijského hnutí a podobně. Protože k objektivním poznatkům je nutné učinit několik procesních kroků, po posouzení těchto podání se s vašimi čtenáři rád podělím o přijaté závěry.
