Článek
Československo spolu s většinou ostatních socialistických zemí následovalo Sovětský svaz, jenž tak „oplatil" bojkot USA a dalších „západních" zemí předchozích her v Moskvě. Československým sportovcům tak zbyla jen socialistická „trucolympiáda" zvaná Družba.
O třicet let později se sportovci dočkali symbolické omluvy. „Je moderní dělat za minulostí tlustou čáru. Ale bylo by nedůstojné ji dělat, aniž bychom se s ní vyrovnali. Chtěl bych se omluvit, pokud je vůbec omluva možná," řekl na půdě Senátu předseda Českého olympijského výboru Jiří Kejval.
Do Prahy dorazila většina sportovců, kteří mohli v Los Angeles bojovat o medaile, z USA přiletěla gymnastka Hana Říčná, z Austrálie plavkyně Marcela Řehulová-Šmídová.
„Asi je ta omluva správným krokem, ale nemuselo se na ni čekat třicet let," říkala běžkyně Jarmila Kratochvílová, která v roce 1983 vyhrála na mistrovství světa dvě zlaté medaile.
Kvůli účasti na závodech se z akce omluvila, některé další tehdejší hvězdy jako Imrich Bugár nebo Helena Fibingerová přijít nechtěli. „Náš olympijský výbor podporuju, ale měla jsem pocit, že se někdo měl zeptat nás, jestli o tu omluvu stojíme," vysvětlovala Fibingerová.
| Jak s odstupem třiceti let vnímáte bojkot OH v roce 1984? |
|---|
| Jarmila Kratochvílová, běžkyně |
| „Zrovna jsem jela vlakem z dědiny u Zlatých Moravců. Pobolívala mě záda a paní mi tam strašně pomohla se dát dohromady, uklidnila mě, že na olympiádu pojedu. Ale cestou v tom lehátkovém vagónu najednou slyším, že se do Los Angeles nepojede. Nevěřila jsem tomu, já v ten moment byla ráda, že se mi lepší záda a mám čas se na hry připravit. Vždycky si na ten vlak vzpomenu… Já měla věk, kdy už člověk pomýšlel na konec kariéry. Kdyby mi bylo dvacet, řekla bych si, že mám ještě dost velkých závodů před sebou. Takhle to byla s motivací konečná. Na soustředění jsme pak viděli záběry z Los Angeles, jak třeba Rumuni nastupovali a my tam nebyli. To bylo dost špatný…“ |
| Helena Fibingerová, koulařka |
| „Vyrovnávala jsem se s tím těžce. Po mistrovství světa v Helsinkách 1983 jsem měla poměrně našlápnuto a byla na vrcholu svých sil. My měli signály, že do Los Angeles nepojedeme, ale oficiálně jsme se to dozvěděli, když si nás pozvali na zasedání Československého olympijského výboru. Neskutečně mě ta křivda zasáhla. Když mě vybrali k projevu v televizi, jeden soudruh pak řekl, že to je moc sentimentální a mám to říct jinak. Ale to já odmítla, není tam nic, za co bych se měla stydět. Člověk si musel pomoct sám, na to nepomůže žádný psycholog, nějak jsme se přes to přenesli. Udělaly se pak socialistické závody v Praze, já tam získala stříbro a porazila i olympijskou vítězku.“ |
| Hana Říčná, sportovní gymnastka |
| „Bylo mi šestnáct let, těžko jsem tomu rozuměla. Už předtím jsme slyšely, že se o něčem jedná a možná nepojedeme. Nevěřily jsme, byl to šok, když nám to řekli. Trávily jsme rok na soustředění v Nymburce kvůli snu o olympijské medaili. Bylo to trochu ztracené dětství, ale my to nebraly jako oběť, bavilo nás to, na hry jsme se těšily. A měsíc před odletem nám řekli, že kvůli bezpečnostní hrozbě nejedeme. To bylo velké zklamání, měl to být vrchol, o čtyři roky později už po zraněních můj výsledek nebyl takový. Na té náhradní olympiádě jsem získala dvě stříbra, ale takovou hodnotu určitě neměly. Závodilo se v Olomouci, my si to přejmenovali na Los Olomouc…“ |
| Zdeňka Šilhavá, diskařka |
| „Byla jsem na soustředění v Nymburce. Probudila jsem se a slyšela v rádiu o zrušení naší účasti. Myslela jsem, že sním. Pak mi manžel řekl, že to je pravda. Ta reakce byla bouřlivá, ani to nebudu komentovat… Chtěla jsem hned skončit, že už disk nevezmu do ruky. Ale slíbila jsem kamarádům v Nitře, že tam budu závodit, tak jsem pokračovala dál (v Nitře pak hodila světový rekord – pozn. red.). Když jsem si pak uvědomila, že v Los Angeles vyhrála Holanďanka za 65 metrů, což já jsem hodila ještě ve 46 letech… I na té „spartakiádě“ tady jsem hodila za 70 metrů. Teď už se tomu směju, ale v tom momentě, kdybych měla některé lidi po ruce, asi by neodešli jen tak.“ |
