Neuvěřitelný zážitek! Jsem z toho přepadlá, zářila bronzová Erbanová

Vůbec nevím... Jsem z toho přepadlá, ještě mi to nedochází. Vždyť to je moje první velká dospělácká medaile. Neuvěřitelný zážitek!

Věděla jsem, že musím jet úplně od začátku, každý krok musí být stoprocentní. Nevěděli jsme, jak vyplyne střídání. Státní trenér Petr Novák i moje klubová trenérka Marianne Timmerová, kterou koučovala v té poslední rozjížďce moji týmovou kolegyni a kamarádku Ireen Wüstovou, mě připravili na to, že může křižovat přede mnou i za mnou. Ale vyjela jsem před ní, pak už jsem věděla, že to první kolo může být dobré a snažila se pak dát všechno do toho posledního. Moje jízda ale nebyla nejlepší. Mohla jsem být rychlejší. V závěru mi spadla ruka ze zad, byly tam chyby už ve druhém kole, zbytečně jsem se zvedala z ideálního předklonu. Snažím se jet první šestistovku naplno, protože vím, že mám natrénováno a zvládnu dojet ten zbytek. Dnes jsem z toho mohla vymáčknout ještě víc.

To se už v této sezóně stalo, že tam byli oba. Mně to přijde fajn, vede mě reprezentační kouč a před závodem je u mě i klubová trenérka Marianne. Pro mě skvělý pocit. Kdo také může říct, že si po závodě plácl na medaili s oběma trenéry na ledě (úsměv).

Nejsem moc zvyklá jezdit poslední páry, tak jsem se snažila držet nervy na uzdě. S Ireen jsem to letos mělo v přímých soubojích 1:1, před týdnem jsem ji porazila ve Světovém poháru, ale to jsme nejely spolu. Ráno se mi ale los moc nezamlouval. Bylo nás nejméně sedm na tři medaile, někdo mohl překvapit. Byla jsem z toho nervózní. Jela Richardsonová, Boweová a já nic. Snažila jsem se nekoukat na tabuli. Teď jsem za tu poslední rozjížďku ráda.

Minulý týden mi nalil do žil hodně sebevědomí. Chvilku mi trvalo, než jsem se dostala nahoru mentálně a uvědomila si, že mohu jet o medaile. Pokud to nezvládnu v hlavě, tělo mě k nim nepustí. Musela jsem proto nejdřív uvěřit, že na to mám a zůstat v klidu. Celá sezóna vlastně byla a je dobrá. Začalo to třetími místy v Asii a pokračovalo minulý a tento týden. Cítím, že i v tréninku jdu nahoru. Musela jsem změnit myšlení, soustředím se jen na závod. Nebylo lehké si to uvědomit, ale mentální příprava je strašně důležitá. Petr mi dal skvělé základy, u Marianne se změnil můj trénink. Jim patří velký kus medaile, ale i dalším lidem. Neuměla bych ji na tolik dílků rozdělit. Cítím také, že mám ještě rezervy, i dnes jsem mohla jet rychleji, hlavně v tom závěru. Ten pocit, že máte na nejlepší soupeřky, je úžasný. Jen ty Američanky Richardsonová a Boweová jsou o level výš.

Povzbuzením! Je to pořád úplně neuvěřitelné. Ani nevím, co mám ještě říct. Fakt jsem z toho přepadlá.

Já ji nejdřív neviděla. Koukala jsem na černou tabuli, nebyla na ní u mého jména číslovka. Přemýšlela jsem, kde všude v hale tabule jsou. Na jedné jsem pak viděla u Ireen čtyřku, z čehož jsem logicky vydedukovala, že u mě je trojka. A pak mi to došlo...

Opravdu si pamatuju jen to, jak mi spadla ruka ze zad. Poslední kolo nebylo nejlepší technicky. Když zavřu oči, tak vidím poslední zatáčku.

Je to takový blbý… Spíš zvláštní, já nevím... Ve čtvrtek jí sebrala zlato Martina Sáblíková, dneska jsem ji nepustila na stupně vítězů... Ale jsem ráda, že taková malá země jako je Česko, dokáže takové věci. Je to pěkný příběh, jsem pyšná, že jsem z České republiky, že to takhle vyšlo. Ireen to má takový blbý, no… dva souboje s Češkami, dvakrát jsme ji porazily. Ale je to přeci sport. A pro rychlobruslení je dobře, že medaile nesbírají pořád stejné země.

Není to můj šťastný den, dnešek ale můj pohled na toto datum změní. Jinak já pověrčivá nejsem. Určitě to je vzpruha i pro sobotní pětistovku.