Článek
Cestu mají rozdělenou do patnácti etap. V itineráři nechybí jezero Bajkal, Sibiř, Mongolsko, Čína. Za nejproblematičtější úsek cesty považují Turkmenistán. „Tam máme jen pětidenní tranzitní vízum. Máme tedy jen pět dnů na to, zvládnout 500 km," popisují dva cyklističtí nadšenci.
Jakub Dvorský a Štefan Vašaš se potkali za studií na vysoké škole. Postupně spolu na kolech projeli 19 zemí. Jejich nejdelší cesta zatím měřila dva a půl tisíce kilometrů. Teď je před nimi tedy největší sportovní výzva. „Jsme sportovci a olympiáda je největší sportovní svátek. Chceme lidem ukázat, že není jen pro pár vyvolených, ale může se na ní dostat úplně každý. Je jen na něm, jakou cestu si zvolí," říká Jakub Dvorský.
Projekt Bike To Tokyo není první netradiční cestou Čechoslováků na olympiádu. Už v roce 1967 vyrazily do Mexika čtyři horolezkyně. Ne na kolech, ale pěšky. Říkaly si Šlápoty. Věra Komárková, Jarmila Očásková, Květa Tarantová a Zdena Opatrná. Za rok ušly 7775 kilometrů.
„Patřily jsme do dvou horolezeckých oddílů. Potkávaly jsme se po schůzích v hospodě, a tam jsme si vyprávěly, kam bychom chtěly vyrazit. No a někoho napadlo, že cíl musí být atraktivní, aby zaujal," vypraví, jak to vzniklo, Květa Tarantová. Jediná, která dnes žije.
Po několika měsíčním plánování pak vyrazily. Na cestu se vydaly 13. října 1967 z pražského Staroměstského náměstí. S obrovskými batohy na zádech. Do cíle dorazily 29. září 1968. „Cesta byla úžasná. Setkaly jsme se se spoustou skvělých, hodných a přívětivých lidí," popisuje Květa Tarantová.
Kromě zážitků jim cesta dala rovněž schopnost rychle a úsporně sbalit batoh. A Věře Komárkové také změnila život. V závěru výpravy se v Mexiku vdala a později se dostala do Ameriky, kde přednášela na univerzitě.