Na koně po noční ve fabrice? Náročné, ale dá se to, říká vítěz letošní Velké pardubické

Mám vždycky týden ranní, pak odpolední a noční. Při ranních se na koně moc nedostanu, protože trénují do oběda já do 14 hodin musím pracovat. Když mám odpolední, vyrazím ráno do Bratislavy k trenérovi Mariánu Štangelovi, kde odjezdím od tří do pěti lotů. Vrátím se domů, jdu běhat a sportovat. Najím se, pak mám chviličku pauzu a jdu do práce. Při noční je to podobné. Ráno jezdím, sportuji, potom se prospím a večer zase do práce.

Jsem už trochu zvyklý. Náročné, ale dá se to. Když mám ve fabrice třeba víc práce, musím se někdy přemlouvat. Ale pokud chcete podávat stabilně dobré výkony, fyzická kondice a tvrdost tam zkrátka musí být!

Vyrábí se tam nádrže pro Volkswagen. Není to fyzicky náročná práce, ale moc se nezastavíte. Furt jedete, pořád k něčemu chodíte, od jedné věci k druhé...

Někteří ano. Ale obdržel jsem i hodně gratulací od lidí, které jsem předtím neznal.

U nás na Slovensku by se z platu, co máte u koní, nedalo vyžít, když máte rodinu. Takže jsem to musel skloubit s fabrikou, abych nějak žil a fungoval. V Česku je to lepší, tam si trenéři a majitelé váží lidí víc, mají lepší výplatu. U nás je to chudobnější. Dotace se kvůli epidemii koronaviru navíc snížily. I Velká pardubická se místo pěti jela letos jen o tři miliony korun.

Oslava se konala jenom menší. S přítelkyní jsme si připili. I kamarádi mi pogratulovali. Na nic většího ale nebyl bohužel čas. Běží dál můj stereotyp, práce a dostihy... Ale už je konec sezony, takže možná ještě nějaká bude. Je to moje nejcennější vítězství v kariéře. Každý jezdec si přeje vyhrát Velkou a jsem moc rád, že se mi to podařilo.

Zvláštní. Jásot chybí. Když jdete na Taxis nebo před plnými tribunami na Drop, diváci vždycky tleskali, všechno je slyšet a jezdci naskakuje až husí kůže. Nabudí ho k lepšímu výkonu. Teď nebylo po dostihu ani komu zamávat. Bylo takové ticho.

Musí být přijatelné tempo, ani rychlé, ani pomalé. A hlavně záleží na dobrém odskoku, když je dobré tempo a odskok, je vše bez problémů. Ale už jsem zažil, že mi odskok nevycházel, třeba když jsem jezdil Vanduala. Taxisem jenom tak proskočil, přelezl, ale ustál to. Ani Hegnus ho letos neskočil ideálně, ale pokračovali jsme naštěstí dál.

Ano. Brečka byl dokonce můj učitel! Vím, že byl poslední, ale to se už změnilo. Přeskočil jsem ho. (úsměv)

Přistěhoval se do Šajdíkových Humencích, tak jsem to tam šel okouknout. Vypomáhal jsem mu od devíti let a mohl se za odměnu povozit na koních. Naučil mě nějaké to jezdění a už mi tak přičuchlo, že jsem u něj zůstal. Do té doby jsem hrával fotbal.

Mám o starost víc, ale tahle je hrozně příjemná. Jsem rád, že máme krásného a zdravého syna.

Já se ho nezúčastnil. Maxim přišel na svět o dva týdny dřív, než jsme měli termín. Byl jsem zrovna na cestě do italského Merana, když mi přítelkyně volala, že musí do nemocnice. Když rodila, stál jsem zrovna v paddocku. (smích)

Spím dost vedle na gauči, abych zachoval denní režim kvůli práci. Já mám ale takový spánek, že všechno slyším. Vyruší mě každý šum. Je to sice nepříjemné, ale zároveň krásné.

Nebudu ho do ničeho tlačit. Co bude syna bavit, v tom ho budu podporovat. Když si vybere koně, bránit se nebudu. Ale vždycky to nechám na jeho rozhodnutí.

Hodně. Sejdeme se celá rodina, s otcem i sestrou, která má taky syna a brzy oslaví rok. Bohužel mi nedávno zemřela maminka. Nebude s námi, ale my budeme myslet na ní.

Mám v hledáčku ještě nějaké dostihy, v Polsku, Itálii... Pak dáme pauzu a budeme se připravovat na další rok. Doufám, že koronavirus pomine a bude to už lepší.

Měl jsem ji slušnou. Podařilo se mi vedle Velké pardubické vyhrát i grupu jedna v Meranu a taky jiné dostihy v rámci Crystal Cupu v Polsku. Triumfoval jsem v lepších dostizích v Pardubicích, akorát tomu chyběl dav diváků. Bylo to letos smutnější.