Článek
Alexander Choupenitch
Říkáte o sobě, že jste šermu obětoval vše. Co považujete za největší oběť?
Ano, obětoval, a je to tak správně, pokud chce člověk dělat něco naplno. Nelituju ničeho. Sport mi mnohem víc dal, naučil mě disciplíně. A co mi vzal? Možná trochu zdraví, jak je šerm fyzicky i psychicky náročný sport. Ale beru jako dar, že se můžu věnovat, čemu chci, a mám co jíst. A mám k tomu pokoru, spousta lidí si tohle říct nemůže.
Už od účasti na hrách v Londýně vás v rozhodujícím souboji dělil jediný zásah.
Ale pro mě to byl nakonec pozitivní zážitek. Od té doby jsem silnější i stabilnější. Předtím byl průběh mé kariéry strašně plynulý. Ano, ze začátku se mi nedařilo, ale když to přeženu, na co jsem pak sáhnul, to mi vyšlo. A tak to v životě nefunguje. Zkušenost z Londýna by byla dobrá, ale teď jsem o hodně připravenější a snad i rozumnější.
Rodiče vám pak koupili zájezd do Londýna a lístky na šerm. Nebylo to ubíjející?
Kdepak, bylo to super. Jasně, poté, co jsem nepostoupil, jsem probrečel noc. Ale že bych si v hale říkal, že by bylo hezké, kdybych… Ne, na to se ve sportu nehraje.
Když vám podle představ nevyšly loňské Evropské hry v Baku, říkal jste, že musíte zapracovat na hlavě. Jak se vám to daří?
Udělal jsem kus práce, mám člověka, který mi pomáhá řešit tyhle věci, ale člověk si musí pomoct hlavně sám různými cvičeními. A když je moc zbrklý v životě, je zbrklý i na planši.
To je i váš případ?
Někdy bych chtěl, aby se něco urychlilo, je pro mě těžké přijmout, že to trvá. Ale když chcete postavit kvalitní dům, také to nezvládnete za týden.
Když vás tatínek vzal na hry do Londýna, vyrazí s vámi rodiče i do Ria?
Mamka se bojí lítat, taťka to zvažoval, ale asi nepojede. Moc často mě šermovat nevidí, světové poháry jsou nejblíž 800 kilometrů do Brna, je to i finančně náročné.
Váš otec je sólistou opery Národního divadla v Brně, vyrazíte vy někdy na operu?
Teď už málo, dřív jsem trávil hodně času i na zkouškách. Ale že bych si ve volném čase pustil operu? To asi ne, i když mám rád třeba Pavarottiho, nebo když zpívali Tři tenoři.
Jakou hudbu potřebujete před soutěží?
Hudba mi pomáhá, ale když se něco oposlouchá, už to nefunguje. Potřebuju navnadit ideální pocit, nahecovat se i zklidnit zároveň.
Nepopírá se to?
Ne. V hlavě potřebujete takový uvědomělý klid, ale tělo musí být žhavé a hladové po výkonu.
Spolu s Jiřím Beranem jste prvními českými šermíři na olympiádě po dvaceti letech. Věříte, že start v Riu pomůže zpopularizovat váš sport?
Už jen to, že spolu teď děláme rozhovor a čte vás dost lidí, šerm popularizuje. Mým snem je, aby o šermu lidi věděli, měli ho rádi aspoň z desetiny jako já. Bylo by super, kdyby se dostal do škol, jako tu děti dostávají florbalky, v Itálii děti při tělocviku šermují s plastovými flerety.
Kolik lidí se v Česku šermu věnuje?
Přesné číslo nevím, je jich docela dost. Ale pořád je u nás zhruba tolik šermířů, kolik ve Francii klubů.
Když někomu cizímu řeknete, že jste šermíř, jak nejčastěji reaguje?
Často, že jsem mušketýr, že se mečujeme, pak že máme kukly. Takže zhruba vědí, i když mušketýři úplně nejsme.
Ale mušketýrskou pověst pořád šerm má. Je, co se týče férovosti, oprávněná?
Pevně věřím, že ano. I když se hodně lidí žene za výsledkem a někdy zůstane fair play stranou. Jsme sport s rozhodčími, můžou na ně být vlivy ze strany silných federací. Ale je férový minimálně v tom, že si vždycky podáme ruce a nedáme si do držky. Noblesu šerm má.
| Fleret není hloupý. Jen se láme |
|---|
| Na závody s sebou Choupenitch vozí pět fleretů, s nimiž šermuje. A příprava zbraně je alchymie. „I milimetry hrají roli. Jarda Jágr by taky s cizí hokejkou nehrál,“ přirovnává. „Základ je stejný, ale můžu si ohnout špičku, dát jinou číšku, upravit držení, někdo má menší čepel. Ale vše musí být v rámci pravidel,“ zdůrazňuje. Sám se do úpravy fleretu příliš nepouští. „Moc to neumím, nechávám to na těch, kteří s tím umějí líp. Trochu se za to stydím, správný šermíř by si měl zbraň umět upravit,“ kaje se 196 cm vysoký Choupenitch. Fleret váží necelých 500 g. „Hodně se lámou, v průměru vyměním jeden za měsíc. Někdy se ani nemusí zlomit, ale je to pružná ocel a nemusí jít ohnout zpátky,“ vysvětluje. Možná i proto nemá ve své sadě fleretů žádný oblíbený. „Všechny beru na stejné úrovni. Ony ty flerety taky nejsou hloupé. Když teď řeknu, že jeden je hlavní, další čtyři se naštvou a v důležitý moment mě zradí,“ usmívá se. |
