Minařík o děsivém pádu, kómatu i vrtulníku za 22 tisíc eur. Život mi zachránila žena, tvrdí

Měl bych se cítit dobře, ale není tomu tak, protože jsem si vždycky kladl velké cíle a očekávám v léčbě zázraky. Jsem tedy vcelku nespokojenej, ale to já byl celej život. Kvůli krvácení do mozku došlo k jeho poškození a následky budou jasný až po ukončení rehabilitace. Doktoři si to nechávají otevřený, neradi by slibovali něco nemožnýho.

Moc ne, ale pokroky mi jdou strašně pomalu a v současnosti nevnímám bohužel žádné. Denně chodím čtyři až pět hodin na rehabilitace doma na klinice v Kolíně nad Rýnem, kam dojíždím taxíkem. Jako pacient jsem tam vedený už šest let, kdy jsem laboroval s ramenem. Taky jsem se tam vždycky připravoval, než jsem letěl na angažmá do Japonska. Posiluju, potím v uvozovkách krev, posuny ale nejsou skoro viditelný. Problémy mám při chůzi a pohybu.

Až pět tisíc, jejich počet mi měří iPhone. Ale jde spíš o belhání než chůzi.

Přesně deset kilo, zhubnul jsem na pětačtyřicet.

Vůbec nic! Žádná vzpomínka na úraz, na dostih ani na dobu těsně před ním. Krátkodobá paměť dostala docela za ucho, naštěstí už se dává do pořádku. Po probuzení z kómatu jsem měl záběry v hlavě rozmazané. Nedovedu říct moment, který bych si po něm pamatoval jako první, prostě strašně zpřetrhanej film. Vybaví se mi doba, jak se tu jezdily dostihy už v době koronaviru. Jako by ale neexistovaly měsíce červenec, srpen, září a částečně i říjen.

Ohromně. Reakce byla suprová. Těžko bych někoho jmenoval, ozvala se hromada lidí, ať už z Německa, Anglie, Čech, a především z Japonska, s čímž bych v životě nepočítal. Právě odsud přišly mraky peněz i pozdravů. A přicházejí dodnes.

Frankie mi občas posílá nějaký videa se vzkazy. Nebo si pouští moje videa, která umístím třeba na facebook a reaguje na ně. Fandí mi.

Celkem asi 115 tisíc eur. Neuvěřitelný... Zvlášť v době pandemie, kdy každej otáčí korunu dvakrát v ruce. Sbírku uspořádali moji kamarádi a v životě bych nečekal, že by se vybrala taková suma!

Za čtyři týdny pobytu mi vystavili účet na 109 tisíc eur. Jenom převoz vrtulníkem z Mannheimu stál 22 tisíc. Navíc to bylo docela krutý, protože se peníze musely tehdy převést během minuty. Byl jsem v bezvědomí a žádný expresní převod z banky přes aplikaci v telefonu s manželkou zařízený nemáme. Přiletěli a řekli, že buď budou peníze hned, nebo odletí pryč.

Peníze za mě nakonec převáděli majitelé koní... Mám sice uzavřené pojistky, jenže stejně nabíhá celá řada dalších položek, s nimiž se nepočítá. Problém je, že půl roku jsem teď žádné peníze nevydělal a následující půlrok to bude bohužel stejné.

Moje žena mi zachránila život. Naštěstí dojela do Mannheimu, vyzvedla mě tam. Nebyli schopni mě probudit a ani diagnostikovat, co mi přesně je. Odvezla mě do Hannoveru ke známým doktorům. Přebrali mě opravdoví specialisté. Chodila za mnou do nemocnice každej den. Hrozně mi pomohla, byla pořád se mnou, za což jí moc děkuji. Hannover byl pro nás úplně perfektní i tím, že v něm bydlí manželčina rodina, která hlídala naši čtyřletou dcerku Finju.

Sportovně (úsměv). Nalhaly a navyprávěly se jí pohádky, že to vzala. Dodnes říká, že Papa je trochu padlej na hlavu, protože spadl z koně. (úsměv)

Když jsem se probral, všichni byli strašně nadšení a já byl jedinej, kdo byl zklamanej. Srovnával jsem se s Filipem Minaříkem před úrazem. Sportovec, několikanásobný šampion, který byl schopnej všeho. Nejsem už ten člověk, co předtím.

Rozhodování bylo velice rychlé a jednoduché. Já byl na vozíku a nevědělo se, kdy ho opustím. Dodnes nemůžu dělat žádný sport. Hlavně nejsem přesvědčenej, že bych byl comebacku někdy schopnej fyzicky. Krom toho mi je pětačtyřicet a dýl než pět let bych už stejně nejezdil. Jestli vůbec...

Pokud tenhle sport přežije koronavirus, tak určitě ano. Třicet let jsem nedělal nic jinýho, než jezdil na koni a dělal s nimi. Trenéřině se ale věnovat nebudu. Nemám na ni psychicky ani finančně. Abych do toho vrážel peníze s minimální návratností... Jsem ve spojení s bookmakery, podepsal jsem smlouvu, že bych dělal sázkového poradce. To by mě bavilo. Ale otázkou je, kam se dostihy vyvinou.

Triumfu na Velké ceně Baden Badenu, největším německém dostihu, který se běhá mezinárodně. Mně se ho povedlo vyhrát čtyřikrát. Perfektní! S tímhle jsem vážně nepočítal, když jsem do Německa šel.

Dneska se říká, že jsem měl strašnej talent, ale já si spíš myslím, že jsem měl štěstí na lidi, kteří to do mě prostě narvali. Můj táta, Fanelsovi, Schiergenovi, kteří využili mojí píle a narvali to do mě na sílu. Za nějakej velkej talent jsem se ale nepovažoval. Pomohl mi samozřejmě odchod do Německa.

Ano. Do Japonska bych se chtěl jednou vrátit jako turista. Podívat se do Tokia, na dostihy a místa, kam jsem chodil. Miluju navíc jejich kulturu a jídlo. Oblíbil jsem si místní polévky a sashimi, které hodně jedí. Zelenina, rýže, maso... Všechno mají strašně čerstvý. Bylo to tam opravdu super.

 Sledujte Sport.cz také na Instagramu>>>