Článek
Pořád vás lze potkat v horách?
Můj čas ještě nevypršel. Chodím pořád do hor, lezu, i když samozřejmě na mnohem nižší úrovni. Hodně se podílím na tvorbě filmů. A aktuálně se věnuji mapování vývoje skalního lezení. Což je úžasné, protože se setkávám s řadou obrovsky zajímavých lidí napříč generacemi, u nichž hledám odpovědi na otázky, na něž sám neznám odpověď. Lezení se po technické stránce ohromně vyvinulo.
Možná při vašem pátrání zkřížíte cestu i s českou lezeckou jedničkou Adamem Ondrou. Sledoval jste jeho nedávný výkon na El Capitanu ve stěně Dawn Wall?
Jeho působení v Yosemitech jsem detailně nesledoval. Potkal jsem se s kluky, kteří tu cestu udělali. Adam to ale posunul o další krok dopředu. Jeho počínání je neskutečné.
Lezl jste vy sám někdy v Yosemitech?
Nelezl. Já jsem s vážnějším skalním lezením skončil v roce 1969, poté jsem se začal soustředit na vysoké hory po celém světě. Po expedici na Nanga Parbat v roce 1970 jsem navíc ztratil spoustu prstů na nohou, což moje výkony na skalách výrazně ovlivnilo. Především jsme ale tehdy v Alpách neměli přesný obrázek o tom, co se v Yosemitském údolí děje. Měli jsme jen kusé informace od amerických lezců, kteří zavítali do Evropy.
V Praze jste křtil knihu Pád nebes, v níž se vracíte ke 150 let starému boji o vrchol Matterhornu. Co vás vedlo k výletu do tak hluboké historie?
Snažil jsem se vyjasnit popis toho, co se vlastně na hoře stalo. Ani ne tak samotný souboj Carrela s Whymperem, ale mýtus o přeříznutém laně, které mělo být příčinou tragédie Whymperovy skupiny. Podařilo se mi dokázat, že to byla novináři vymyšlená báchorka. Přitom se tenhle mýtus ve Švýcarsku řeší 150 let. Studium téhle historie mě pak dovedlo k hlubšímu poznání, jak se účastníci tehdejších „závodů" na ikonické hoře chovali. Je to kniha o odpovědnosti.
Lze tehdejší napětí pod nejvyššími evropskými vrcholky přirovnat například k atmosféře v Himálajích? Na Mt. Everestu třeba Šerpové před nedávnem málem zlynčovali skupinu evropských horolezců...
To se srovnat nedá. A podle mého názoru není incident na Mt. Everestu dobře chápán. Mluvil jsem o tom otevřeně s Ueli Steckem (švýcarský horolezec a jeden z napadených - pozn. red.) a myslím, že ani on to celé nechápe dobře. On vyjel na Everest s cílem, který není úplně jasný. Původně měli nastoupit do americké cesty z roku 1963. Jenže pak se zjevili na protější stěně Lhoce, kde vznikl incident se Šerpy. Ten se ale netýkal jejich pohybu na Lhoce.
Problém byl, že v noci prošli ledopádem Khumbu a použili infrastrukturu instalovanou Šerpy, aniž by požádali o povolení, nebo zaplatili. To není nic nového, i já jsem tak v minulosti musel postupovat. Pokud jdete v noci, nikdo vás nevidí. Všichni ale cítí, že parazitujete na jejich práci. Proto byla reakce Šerpů tak ostrá a agresivní. Samozřejmě ale nelze souhlasit s tím, že chtěli Evropany kamenovat.
Je Everest ještě místo pro horolezce?
Převážně jde o turistický cíl. Nabízí se otázka, proč se tak skvělí alpinisté a specialisté na velkou nadmořskou výšku jako Steck zjevili v místech, která dnes považujeme za turistická. Proč nebyli v severní nebo východní stěně? Tam není nikdo. Ani turisté, ani Šerpové.
Jsou ve velkých horách ještě velké výzvy?
Jsou, ale třeba vrchol Everestu v obecné rovině je cíl pro turisty hojně vyhledávaný Evropany i Američany, dnes také hodně Indy a Korejci. Šerpové zajišťují pro klienty cestu od základního táboru až po vrchol. Tyhle výpravy se stěhují v rámci sezóny a podle stavu připravenosti cest po jednotlivých horách. Ale pozor, podobné už to je i v Alpách. Mladí lidé si na internetu zjistí, že je v severní stěně Eigeru dobrý sníh, jedna trojice vyšlape cestu a v jejich stopách se sveze sto dalších. A když pak někdo řekne, že jsou podmínky špatné, tak tam nikdo ani nepáchne.
