Článek
Politika zhatila mnoho sportovních snů, ale v roce 1980 hrála vypjatá mezinárodní situace československým pozemním hokejistkám do karet. Jejich sport měl olympijskou premiéru, ale kvůli bojkotu her ze strany západních zemí zbyl z původní sestavy jen Sovětský svaz a dosadilo se pět nových týmů.
„My tehdy měly dobré výsledky v mezinárodních turnajích, na mistrovství světa v roce 1978 jsme byly deváté. Začátkem roku se začaly objevovat zprávy, že bychom na olympiádu mohly jet, a někdy asi v březnu se to potvrdilo,“ vzpomíná Mejzlíková. A tak se narychlo vyřizovalo uvolnění ze studií i zaměstnání a svolala se soustředění pod vedením trenérky Evy Maříkové.
Československé pozemkářky v Moskvě startovat neměly. Nakonec získaly senzační stříbro.
Tým byl věkově pestrý, od Ivety Šrankové, které ještě nebylo ani sedmnáct, po pětatřicetiletou Jiřinu Čermákovou. „Ta byla tahounem a lídrem, a i když by třeba Iveta mohla být její dcera, fungovaly jsme jako velmi kompaktní tým,“ líčí Mejzlíková.
Jen u funkcionářů se s důvěrou nesetkaly. Traduje se, že šéf ČSTV Antonín Himl navrhoval, ať se pozemní hokej narychlo naučí reprezentace házenkářek. „To pro nás byla motivace. Byly jsme zklamané, že i když už jsme měly dobré výsledky, někteří funkcionáři o nás ani nevěděli,“ popisuje Mejzlíková, která tehdy hrála ještě pod dívčím příjmením Kyselicová.
Nejprve hráčky nadchlo velkolepé slavnostní zahájení. „My byly mezi sporty Popelkou, nikdy jsme takovou kulisu nezažily, přišlo nám to neuvěřitelné,“ líčí. Pak už ale úřadovaly na hřišti, kde si přitom zvykaly na umělou trávu, které se v Československu dočkaly až o jedenáct let později.
Alena Mejzlíková před pěti lety při 35. výročí zisku stříbra v Moskvě.
S domácími prohrály 0:2, remizovaly s nečekanými pozdějšími vítězkami ze Zimbabwe. „Čekaly jsme černošky, ale hrály za ně vesměs Angličanky,“ líčí Mejzlíková.
Sama gólem a asistencí pomohla k výhře nad favorizovanou Indií 2:1, triumfy nad Rakouskem a Polskem zajistily stříbrné oslavy. „Seděly jsme tam s holkama a vůbec nám to nedocházelo. Náš sport byl v ústraní, teď kolem reportéři, nikomu se nechtělo mluvit, jak jsme nebyly zvyklé,“ říká.
Stříbrný poklad z LOH v Moskvě na dlani Aleny Mejzlíkové, za svobodna Kyselicové.
Na vlastní oči pak viděly obě československá zlata fotbalistů a vzpěrače Zaremby, po návratu je čekaly besedy po republice a rostl zájem o pozemní hokej. Další olympijská účast ale zatím nepřišla. Alespoň co se týče týmu.
„Mám radost, že pozvánku do Tokia dostal jako rozhodčí můj syn Jakub, tak snad se her opravdu dočká,“ věří Mejzlíková, která u pozemního hokeje zůstala v roli trenérky dorostenek ve Slavii a na vrcholnou úroveň se dostaly i obě její dcery.
