Článek
Každý závodník, který k tomu má výkonnostní předpoklady, věří, že si jede na mistrovství světa pro medaili. Uvažovala jste stejně?
Na šampionát jsem se připravoval velmi pečlivě, i když mi trénink zkomplikoval zánět spojivek. Chtěla jsem zúročit ty desítky či spíš stovky hodin, kdy jsem se trápila v posilovně, a tisíce vystřílených nábojů ze sportovní pistole a broků ze vzduchovky. Konkurence je obrovská, na medaili má minimálně pětadvacet žen, takže o tom, kdo bude první, osmý nebo dvacátý rozhodují na první pohled nicotné maličkosti. Moc jsem si přála dostat se v obou svých disciplínách do finále a bojovat o medaili.
Kromě olympijského stříbra z Atén, medailí ze světového poháru máte ve sbírce jen z minulé sezóny stříbro a bronz z mistrovství Evropy. Nejste až příliš skromná?
Nejsem, beru úspěchy s pokorou, protože vím, kolik dřiny stojí, takže si nestavím vzdušné zámky. Pravdou je, že se mi v loňské i letošní sezóně opravdu dařilo, kromě medailí jsem si zvyšovala i osobní rekordy. V pistoli 591, ve vzduchovce 390... Zlepšovala jsem tím i české rekordy a potvrzovala, že mám formu. Ale chtěla jsem to zúročit na velkém závodě jako je mistrovství světa.
Takže jste do Mnichova jela rozklepaná nervozitou?
Právě že vůbec ne. Nepřipouštěla jsem si to. Poprvé jsme jeli na tak velkou akci společně s manželem a osobním trenérem Davidem. Cestou do Mnichova jsem mu dokonce říkala, že si vůbec nepřipadám, že bych jela na mistrovství světa, ale na výlet. Manžel i státní trenér Břetislav Putna mi od začátku říkali, abych byla v klidu, že to buď vyjde nebo ne. Pořád to je sport a střelba zejména je veliká loterie. Oba mi pak vytvořili skvělé podmínky a zázemí. To je pro mne velmi důležité. Za deset let závodění, co do Mnichova jezdím, jsem se nikdy nepodívala do historického centra a Olympijského parku, kde se konala olympiáda před devětadvaceti roky. Letos se mi to splnilo, byla to krásná odměna, ale samozřejmě jsme tam jeli až po závodech.
Vzhledem nabitému programu šampionátu jste obě disciplíny absolvovala v rozmezí necelých čtyřiadvaceti hodin...
Takhle našlapaný program jsem snad ještě nezažila. I s tréninky bývají obě disciplíny rozdělené do pěti dnů. Když se na to dívám s odstupem, mělo to výhodu v tom, že jsem neměla mezi závody čas přemýšlet o zbytečnostech. Museli jsme se plně přizpůsobit programu závodů. Například po vzduchovce jsem místo tréninku sportovní pistole seděla na dopingové kontrole. Ale do druhého závodu jsem šla už v pohodě, protože jsem měla zajištěnou účast na olympiádě v Londýně ze vzduchovky.
Byl to velký problém se přeorientovat ze vzduchovky na malorážní sportovní pistoli?
Velký rozdíl to není. Ve sportovní pistoli se v první sérii třiceti ran míří na terč, říká se tomu mířená a je to v podstatě totéž, jako při vzduchovce. Zbraň je pochopitelně jiná a terče jsou odlišné a v jiné vzdálenosti. Na vzduchovku je to deset metrů, ve sportovní pistoli pětadvacet metrů. Druhé části v malorážce říkáme na figuru nebo otočná, to je podobné jako u rychlopalby. Za ty roky mi přechod z jedné zbraně na druhou už problém nedělá.
Vzduchovka byla jako první, byla jste před ní nervóznější?
Trochu ano, ale jak mi později řekl manžel, dobrým znamením bylo, že jsem měla v noci před závodem hlad. Většinou se totiž musím nutit, abych před závodem něco snědla. Samotný závod začal dvěma průměrnými položkami. Odložila jsem vzduchovku, probrali jsme to s trenéry a můj výkon se pak zlepšil a dotáhla jsem se 383 body k finále.
Ale před ním vás čekal rozstřel...
Dříve rozhodovaly středové desítky, těch jsem měla z kandidátek na finále nejvíc, ale musela jsem do rozstřelu. Pořád jsem si přála si rozstřel zkusit, je to cenná zkušenost, ale zrovna na mistrovství světa... Naštěstí jsem měla možnost před ním odjet na hotel, který byl blízko, kde jsem si necelou hodinku odpočinula. Samotný rozstřel mi šel dobře, i když poslední rána se nepovedla, už jsem ji neměla tolik pod kontrolou, ale postoupila jsem. Ve hře bylo kromě medailí šest místo pro olympijský Londýn. Už rozstřely nemusím. Je to dobrá zkušenost, ale také bere psychické a fyzické síly, které mohou ve finále chybět.
Co to s vámi dělá, když dáte špatnou ránu?
Snažím se na ni nemyslet. Kolikrát odložím pistoli, když si nejsem jistá dobrou ránou. Pak kouknu a ona to je stejně osmička. Rozhodně nesleduji výsledky ostatních. Na svůj monitor, kde je zobrazena rána, kouknu, až když sklopím ruku se zbraní a jen si vyhodnotím, kam šla, jestli nahoru nebo dolů, doprava, doleva. Nešilhám kolem. Koncentruji se na další výstřel, protože každá jiná myšlenka by mohla zapříčinit další špatné rány nebo ještě horší. Soupeřky, které šilhají po monitoru, pak strhávají pistoli a diví se, kde se jim tam ty osmičky nebo i sedmičky vzaly.
Jak lze trávit čas mezi rozstřelem a finále?
Moc se toho nestihne. Snažím se řešit obyčejné věci, napít se, něco sníst, banán nebo tyčinku, dojít si na záchod nebo najít klidné místečko, kde si, jak mi říkáme, zasušíte. To znamená zopakujete naučené pohyby zvednutí ruky, zamíření, výstřel, třeba beze zbraně. Naštěstí není čas přemýšlet, co by kdyby...
Ve finále vzduchovky jste útočila z osmé pozice, ale po druhé ráně už jste byla druhá. Tušíte vůbec, jak postupujete?
Tuším, ale nesleduji to. Vím, kolik jsem střelila a co to může znamenat, ale v těch pětasedmdesáti sekundách, které máte na výstřel, nemůžete kalkulovat. V hlavě jsem spíš než medaili měla to účastnické místo pro olympijský Londýn. Věděla jsem ale, že některým soupeřkám to nejde. Mně se dařilo, střílela jsem hodně vysokých desítek blízko středu. Mně víc vyhovuje útočit z dolních pozic než držet první místo, kdy je tlak mnohem větší. Z první pozice musíte, z těch dolních můžete... Jdete krůček po krůčku nahoru.
Neříkejte, že vás neláká, podívat se na výsledkovou tabuli, jak na tom jste?
Láká... Ale to je první krok k průšvihu. Jako by ve mně bojovaly čertík s andílkem. První říká, abych se podívala, že tam jsou zajímavá čísla. Druhý zase, že to nesmím udělat, že to pak bude špatné. Zatím vyhrává andílek, takže se nedívám.
Na mistrovství světa jste skončila ve vzduchovce čtvrtá. Získala jste účastnické místo pro olympiádu v Londýně, ale medaile visela jen o 1,1 bodu výš, tedy pár milimetrů, dvě lepší desítky...
Já jsem vděčná za tu vystřílenou olympiádu. Takže ta bramborová medaile mě opravdu vůbec nemrzela. Zažila jsem jich už víc, ale tahle byla vlastně nejmilejší, brala jsem ji jako dárek, kterým je ta pomyslná letenka do Londýna. Už jsem řekla, že beru každý úspěch s pokorou. Když ho neberete s pokorou, neumíte se radovat z maličkostí a uteče vám spousta krásných věcí.
Jak prožíváte noc mezi dvěma závody. Spíte dobře nebo se budíte zpocená hrůzou, že to špatně dopadne či naopak prožíváte slastný pocit vítězky?
Spím dobře. Zbytek dne po závodě se snažím užít. Jdu třeba s Davidem na procházku. Hlavně oči si musí odpočinout. Nečtu, nedívám se na televizi, ani do počítače. Manžel mi předčítá z knížky, já se odreaguji a pěkně usnu.
Ráno se vstává dobře?
Musí. Dám si snídani podle toho, na co mám chuť a co mi žaludek dovolí. Před sportovní pistolí jsem si dopřála bohatou snídani, až se manžel divil, co se do mne vejde, ale zase to bral jako dobré znamení.
K tomu kafíčko...
Kdepak! To by bylo špatně. Káva zvyšuje tlak. Nesmím nic, co zvyšuje tepovou frekvenci. Ale zase to nemůže být nic, tak říkajíc tlumivého, abych znovu neusnula.
Závod ve sportovní pistoli je delší, jak ho prožíváte?
To je různé. Když se začíná ráno a je zima, používám třeba ohřívací pytlíky. Zima je můj nepřítel. V Mnichově jsem ale střílela díky úspěchu ve vzduchovce ve větším klidu. Mezi oběma částmi závodu se snažím držet stranou, abych neztratila koncentraci. Znovu jsem útočila ze zadních pozic, z pátého místa.
To finále ale bylo jedno z nejdramatičtějších v historii. Rozhodovala doslova každá desetinka bodu. Vy jste dokonce jednu chvíli vedla, věděla jste to?
Nebudu tvrdit, že jsem to věděla, ale měla jsem všechny série pěti ran přes padesát bodů. Z toho mi bylo jasné, že se pohybuji hodně vysoko. Před poslední položkou mi blesklo hlavou, že možná střílím o zlato. Před poslední ránou jsem si říkala: ,Zůstaň v klidu.´ Ale dala jsem 9,9... Nenapadlo mě, že mi ke zlatu chybí dvě desetinky bodu...
To vás ale muselo mrzet...
No... Přiznám se, že mě párkrát napadlo, že některá z těch těsných devítek - 9,7, 9,8 nebo hlavně 9,9 mohla být o desetinku milimetru či dvě blíž ke středu, a... Ale pak si řeknu, že se nesmím rouhat a přijmu to tak, jak to je. Což kdyby ta devítka byla naopak osmička... Jsem za bronz ráda. Já si nekazím radost tím, že bych se trápila, proč se mi to nepovedlo. Stejně by se tím nic nezměnilo... Po závodě jsem si vychutnávala gratulace. Napsala mi i Barbora Špotáková, že ji následuji a jsem také bronzová... Moc mě potěšila.
Stalo se vám někdy, že jste netrefila terč?
Už dlouho ne, ale dřív se mi to stalo. Dala jsem i krtka, což znamená, že nechtěně stisknete spoušť a vypálíte do trávy. To už se mi dlouho nestalo, krtky nestřílím, ale pár jem jich v Mnichově viděla. Když ve druhé části závodu sportovní pistole na figuru máme na výstřel tři sekundy, stane se, že někdo zaspí a vystřelí pozdě nebo vůbec. Má pak nulu a závod pro něj vlastně končí. I to už se mi stalo, ale naštěstí na ve velkém závodě. Hlavou vám proletí, že to je špatně, ale hned od té myšlenky musíte pryč... Nemá ani smysl přemýšlet, proč vám na monitoru vyskočí osmička, když hlava je přesvědčená, že to byla desítka. Někdy to je naopak. Obáváte se osmičky a ona to je desítka. Střelba je zkrátka nevyzpytatelná.
Co vás letos ještě čeká?
V září to bude mistrovství republiky a v říjnu finále Světového poháru. Koncem prázdnin zajedu na sportovní týden mládeže do Orlických hor, kde si popovídám s dětmi. Příští víkend se podívám do Aše, kde otvírají nové sportovní středisko a pozvali mě. Mám tam také rodiče, které během sezóny moc nevidím. Koncem roku si chci zalyžovat v Krkonoších, pokud mi to trenéři dovolí.
Příští sezónu vás čekají kromě Světového poháru dva evropské šampionáty, nejprve ve vzduchovce, pak ve sportovní pistoli. Kdy začnete přípravu?
Už ke konci roku máme závody ve vzduchovce. To znamená, že nejprve začnu se vzduchovkou. Sportovní pistole bude stranou. Po březnovém mistrovství Evropy zase odložím vzduchovku a věnuji se malorážce.
Kterou máte raději?
Už mi jdou docela dobře obě disciplíny, ale přeci jenom sportovní pistole je mi o malinko bližší.
