Článek
„Jakmile nám dovolili trénovat, pustil jsem se do toho. Měli jsme kontrolní závody reprezentace, třikrát jsem byl na Slovensku, něco jsme stříleli i doma, tento víkend české mistrovství. Mezi tím jsem stihl dovolenou s rodinou. Vrcholem bude Memoriál Míly Bednaříka. Vypadalo to, že se sejde i kvalitní mezinárodní konkurence, ale vzhledem ke zpřísněným opatřením se spousta kvalitních borců odhlásila. Škoda," vypráví.
V zimě by rád do tepla
Na stupních vítězů stál dvakrát na Slovensku. „Budu upřímný, výsledky v této době neřeším. Využívám tuhle sezonu ke zkoušení různých věcí, třeba techniky střelby. Každou položku střílím jinak. V normální sezoně na něco takového nemáte prostor. Teď ho maximálně využívám. Testuji, protože v tréninku se něco povede a v závodě to neprodám, tak hledám způsoby, jak ty pozitiva z tréninku zúročit v soutěži. A docela mě to baví. Má to smysl. Dívám se směrem k Tokiu," pravil.
| Jak šly Kosteleckého olympiády |
|---|
| 1996 Atlanta - 31. |
| Bylo mi jednadvacet let, ani jsem nečekal, že do Atlanty pojedu. Splnil jsem si ale velký sen, bez ohledu na výsledek. Tahle olympiáda rozhodla, že jsem u střílení zůstal, tenkrát jsem ještě nebyl úplně přesvědčený, že tenhle sport je to, co chci v životě dělat profesionálně. Tenkrát jsem si ale řekl, že na olympiádě chci jednou něco dokázat, získat medaili. |
| 2000 Sydney - 6. |
| Do Austrálie už jsem letěl bez mladických iluzí, ale také s vědomím, že zatím nemám na to, abych olympiádu vyhrál. Samotný závod moje pocity úplně změnil. Dostal jsem se až do finále a bojoval o medaili. Odlétal jsem domů s pocitem, že sen o olympijské medaili opravdu mohu jednou proměnit ve skutečnost. |
| 2004 - nezúčastnil se |
| Doplatil jsem na velmi tvrdý postupový klíč. Vyhrál jsem sice mistrovství Evropy, ale v roce, kdy se na něm účastnická místa neudělovala. Byl jsem přesvědčený, že jsem do Atén patřil. Zpětně jsem ale došel k závěru, že bych pak možná nevyhrál v Pekingu. Když jsem v televizi sledoval finále, které vyhrál můj vrstevník Rus Alexej Alipov, moje motivace vyletěla prudce nahoru. Definitivně mě to přesvědčilo, že musím udělat úplně všechno, abych se dostal do Pekingu. Cítil jsem, že to, co Alipov, dokážu také. Zakousl jsem se do tréninku. |
| 2008 Peking - 1. |
| To byl neuvěřitelný závod, všechno šlo jako po másle, bez problémů, od kvalifikace, v níž jsem střílel v rundě s Alipovem, až po finále. Můj osudový závod. Podmínky ale byly hodně náročné. Terče létaly rychleji, než podle pravidel měly. Spoustu favoritů to vyřadilo. Na finále lilo, střílím v brýlích, ale najednou mi to nevadilo. Prostě paráda. Vyhrál jsem ještě tři rány před koncem finále a pak si dal lázeň v louži přímo na střelnici. Nezapomenutelné. Od té doby vím, co to je, když vám prší štěstí. |
| 2012 Londýn - 14. |
| Nerad na ni vzpomínám. Rok před olympiádou podstoupila moje maminka operaci rakovinového nádoru. Dostala se z nejhoršího. Mně to pomohlo, získal jsem medaile na mistrovství světa i Evropy. Bral bych kvótaplacy, ale ty už jsme měli. Nakonec jsem ale přeci jel. Jenže všechno se zvrtlo. Maminka najednou umírala... Nevěděl jsem, jestli ji ještě uvidím živou. Nakonec jsem se nějak zmátořil, k postupu do finále mi nakonec chyběl jediný terč. Ale přiznám, že jsem měl hlavu jinde. Maminka do čtrnácti dnů umřela... |
| 2016 Rio - 4. |
| Já tu bramborovou medaili považuju za úspěch. V olympijské sezoně jsem se moc nepotkal s formou. Střelnice v Riu byla náročná, měnily se podmínky, hlavně vítr, hodně borců to nezvládlo. Začal jsem špatně, pak jsem změnil taktiku, řekl jsem trenéru Petrovi Hrdličkovi, ať si vezme prášek na srdce, protože budu riskovat a může to skončit průšvihem. Ono to vyšlo a dostal jsem se do finále. Dal jsem do toho všechno, ale od souboje o zlato mě dělil jediný terč. V rozstřelu o bronz jsem byl jednoznačně horší, už mi chyběly síly. |
Přes půl století je zvyklý střílet se světovou elitou. Teď potkává ty samé tváře častěji než dřív. „To mi chybí. Pravdou je, že na malém závodě ze sebe nedostanu tolik, jako třeba na světovém poháru, světovém či evropském šampionátu, o olympiádě ani nemluvě. Snažím se ten adrenalin ze sebe vybudit uměle, jako bych vedle sebe měl dva světové šampióny, jde to ale ztěžka. Přesto hledám pozitiva. Kromě toho zkoušení mám víc času na rodinu, a jak říkám, dobíjím i baterky na velkou sezonu, která, doufám, přijde příští rok," přál si Kostelecký. „Letos žádný velký závod nebude. Všechno je přesunuté na příští rok. Uvažujeme, že bychom odjeli za přípravou do teplých krajin někdy v listopadu nebo v prosinci. Ale vzhledem k situaci to nevidím moc reálně." povzdechl si.
David Kostelecký má přesnou mušku.
Nevylučuje ani olympijskou Paříž
Nejen čeští a slovenští střelci nejsou jediní, kterým chybí velké závody. Italové se pokusili uspořádat velký mezinárodní závod, ale nakonec z toho bylo spíš otevřené mistrovství země. Zahraniční střelci se odhlašovali. Obavy z koronaviru jsou nejen v Evropě, ale celém světě. Ale ti nejlepší o sobě vědí. „Sledujeme se navzájem přes sociální sítě. V podstatě dělají to, co my. Střílejí ve svých regiónech," konstatoval lakonicky Kostelecký.
Hodně českých sportovců, a mladších než Kostelecký, už ohlásilo, že po Tokiu uzavřou kariéru. Psalo se to i o Kosteleckém... „To jsem nikdy neřekl! Ale média mi to dávají často do pusy. Z pěti olympiád jsem byl třikrát ve finále a jednou vyhrál. Je to obrovský tlak, dívá se na vás celý svět, cítíte odpovědnost za českou zemi i sportovní střelbu. Mně tenhle tlak zvedá zdravě adrenalin. A na olympiádě je obrovský. Nikdy neříkám dopředu, co bude. Je mi pětačtyřicet, olympijské medaile vybojovali i starší střelci. Po Tokiu uvidím, co bude dál, když mi to půjde, za tři roky bude Paříž, proč to nezkusit. Jestli mi to nepůjde, skončím sám. A natrvalo. Nemám rád takové to odcházení a vracení se a zase odcházení. Ale pořád mě střelba baví, cítím se dobře, mám motivaci, tak uvidíme," naznačil, že konec úspěšné kariéry ještě nevyhlíží.
