Článek
Možná by stačilo podat inzerát „Hledám parťáka na Annapúrnu. Zn.: Bez kyslíku.“ Jenže takovým způsobem bohužel expediční týmy nevznikají. „Zájemci by byli, ale bohužel ne z těch zkušených matadorů. Petr Mašek byl na Annapúrně dvakrát neúspěšný a už tam nechce. Podobně i Libor Uher. Zdeněk Hrubý plánuje znovu zkusit Nangá Parbat,“ vytahuje Jaroš jména prověřená těmi nejtěžšími zkouškami. „Martin Minařík shodou okolností na Annapúrně zůstal...,“ připomněl další z velkých postav českého horolezectví, která se na desáté nejvyšší hoře planety ztratila před dvěma lety.
Proto Jaroš začíná kalkulovat s možností další sóloexpedice. „Zrovna v případě Annapúrny by to bylo hodně tvrdý,“ povzdechl si. Ví proč. Zatímco obávaná K2 bývá označována jako nejobtížnější osmitisícovka, vrchol Annapúrny je objektivně nejnebezpečnější a ještě v 90. letech měl tragickou statistiku padesátiprocentní úmrtnosti.
Radek Jaroš a jeho království hor shora.foto: www.radekjaros.cz
Dobrodruh z Nového Města na Moravě plánuje aklimatizační pobyt na dalším z osmitisícových velikánů Čo Oju, který v roce 2004 vylezl spolu s běžcem na lyžích Martinem Koukalem. „Šel bych se tam obrazně řečeno vyspat řekněme do výšky 7700 metrů. Na Annapúrně se pak bude pořádná aklimatizace hodit,“ líčil.
Směr výstupu zatím ve hvězdách
O směru výstupu na Annapúrnu – vůbec první slezenou osmitisícovku francouzskou expedicí v roce 1950 – zatím jasno nemá. „Z jihu to vypadá sólo nelezitelně. Možná budu muset volit trasu přes Rock Noir s obávaným šestikilometrovým traverzem ve výšce kolem osmi tisíc metrů. A Miska (Mašek) mi radil, ať se zkusím spojit s Elisabeth Revolovou, která byla na poslední expedici s Martinem Minaříkem a narozdíl od něj se jí podařilo sestoupit na severní stranu do Manangu. Tudy by možná mohla výstupová trasa vést... Zatím to ale neřeším, v tomhle ohledu jsem při plánování expedic lajdák,“ pousmál se Jaroš.
Jednoznačně ale ví, že se o svou třináctou osmitisícovku pokusí příští rok na jaře. „Vzhledem k aklimatizaci na Čo Oju bych chtěl jet už v polovině března a být v Nepálu celý duben a květen,“ vysvětlil.
V malém horském království strávil i část podzimu, spolu s Maškem a Pavlem Jonákem se pokusil o prvovýstup na 6400 metrů vysoký štít Larkya Peak. „Při expedici na Manaslu v roce 2009 jsem zahlédl krásnou, možná kilometrovou stěnu. Když jsme se k ní ale po mnoha peripetiích dostali, zjistili jsme, že je to převislá žulová zeď spíš jako v Yosemitech než Himálajích. My počítali s mixovým lezením s cepíny a mačkami a na tohle jsme neměli vybavení. Ale po osamoceném psychu na Lhoce to byla parádní expedice se skvělýma parťákama,“ přiblížil.
Po návratu se pak prezentoval nejen jako horolezec, ale také jako spoluautor nové knihy Hory, má panenko. „Vydali jsme ji společně s dcerou Andreou, která studuje scénáristiku na FAMU. Je to o střetu dvou světů, sportovního a bohémského, o tom jak vidí horolezce kavárenský povaleč,“ přiblížil Jaroš.
