Jaroš s Hrubým si na Dhaulágiri a Makalu ověřili, že hory jsou jediným pánem

Pro českou výpravu začalo dobrodružství ještě před samotnou akcí na Dhaulágiri. K hoře v západním Nepálu vyrazili kratší, avšak náročnější cestou. „Čekala nás dvě pětitisícová sedla, kde bylo stále velké množství sněhu. Člověk se tam propadal po pás a šerpové se chtěli vracet. V současnosti je řídí maoistické odbory a značně jim stouplo sebevědomí,“ popisoval počáteční potíže Hrubý při pondělním setkání s novináři.

Poté, co se Češi zdárně dostali do základního tábora, zjistili, že k vrcholu nemohou zamířit původně zamýšlenou východní stěnou. „Kvůli sněhu tam byly doslova sebevražedné podmínky. Proto jsme vybrali severovýchodní pilíř,“ vysvětloval Hrubý. Několik dnů museli čekat na lepší počasí, až 27. dubna zahájili finální útok. Cestou k vrcholu postavili tři postupové tábory a 1. května si mohli potřást rukama na sedmém nejvyšším bodu naší planety.

Působení na Dhaulágiri se neobešlo bez dramatických okamžiků. Ještě před zdoláním vrcholu Jaroš pomáhal se sestupem polskému horolezci Arturu Hajzerovi. Hrubý se cestou k vrcholu zřítil částí stěny, stometrový pád se mu ale podařilo zastavit. „Na moment jsem ztratil koncentraci, zavadil mačkou o péřové kalhoty a na tvrdém ledu ztratil rovnováhu. Zkoušel jsem zaseknout oba cepíny, v té rychlosti jsem ale o oba přišel a poutka mi navíc stáhla rukavice. Pád se ale naštěstí přibrzdil a já se zastavil o něco níž na sněhové polici. Byl jsem chvíli v šoku, všude bylo plno krve, jak jsem měl od sněhu odřené ruce. Za chvíli jsem se ale vzpamatoval, ošetřil jsem se a mohl jsem pokračovat dál,“ líčil Hrubý.

Při sestupu do základního tábora Češi našli dva zcela vyčerpané Španěly. Zatímco Hrubý sestupoval dál, aby přivolal pomoc, Jaroš zajišťoval sestup obou mužů. „V jednom místě jsem musel jednoho poslat traverzem po fixním laně samotného, protože ten druhý už nemohl dál a musel jsem ho na laně spouštět po spádnici. Když jsem k němu slanil, potkal jsem dalšího člena španělské výpravy, který přišel na pomoc. Pak jsme jen viděli, jak ten u fixu nezvládl přecvaknout karabinu na ukotveném laně a zřítil se do severní stěny. Prolétl pár metrů kolem nás, nemohli jsme ale nic udělat, protože jsme byli sami připoutaní na fix,“ líčil Jaroš okamžik s tragickým koncem.

Na oplátku za záchranu druhého horolezce Španělé usnadnili české výpravě přesun od Dhaulágiri a vzali je k sobě do vrtulníku. „Nakonec se ukázalo, že to nebylo až tak šťastné. Sice nám to ušetřilo čas, ale vybavení jsme si museli nechat poslat a dlouho jsme nevěděli, kde vlastně je,“ vyprávěl Hrubý. Po návratu do Káthmándů navíc zjistili, že není možné dodržet původní plán a vyrazit na Annapurnu. „Našemu nepálskému agentovi se vymkla z rukou kontrola situace a ukázalo se, že není možné se pod Annapurnu přemístit. Museli jsem hledat náhradní variantu. Nakonec z toho vyšlo Makalu,“ podotkl. „Byla to ale plnohodnotná náhrada. Vždyť Makalu je ještě o 400 metrů vyšší než Annapurna,“ poznamenal Jaroš.

Kvůli časové tísni se čeští horolezci nevypravili k hoře tradičně „po svých“, ale letěli malým vrtulníkem, což mělo za následek, že mohli vzít maximálně 50 kilogramů materiálu na osobu. „I kvůli tomu jsme zvládli výstup velice rychle. Bylo to až na hraně, takový průlet horou jsem ještě nezažil,“ popisoval Hrubý, jemuž se však na vrchol vystoupit nepodařilo. „Byl jsem hodně vyčerpaný a ve čtvrtém táboře jsem zvažoval, zda jít nahoru. Složitý okamžik pomohla vyřešit vzpomínka na Španěly a taky to, že vedle ve stanu leželo tělo mrtvého šerpy. Rozhodl jsem se neriskovat,“ uvedl.

Jarošovi se na vrchol podařilo vylézt spolu s horolezcem ze Skotska 21. května. „I já jsem pak cestou dolů myslel na španělskou výpravu a dával jsem si ještě větší pozor na každý krok. V tom tyhle děsivé zážitky paradoxně pomáhají,“ je přesvědčen Jaroš a vrátil se ve vzpomínkách i na Dhaulágiri, kde pokořitele páté nejvyšší hory světa čeká těsně pod vrcholem memento mori v podobě mrtvého horolezce, jehož voskově žlutá tvář vítá příchozí.

Oba horolezci se shodují v tom, že jejich letošní setkání se smrtí jasně ukazuje, že hory lze zdolat, ale ne pokořit. „O tom, zda je cesta volná člověk nerozhoduje. Hory jsou pánem, kterého nejde pokořit,“ doplnili se Jaroš s Hrubým.

O tom, jaká bude jejich další spolupráce, zatím detailně nehovořili. „Po návratu z kopce vedeme spíš takové volnější řeči u piva, než abychom spřádali další plány. Já si navíc začínám říkat, zda je v 52 letech ještě dobré praktikovat styl, který Radek razí,“ uvedl Hrubý. „On má ale Zdeněk tuhý kořen a vždycky dokáže vydolovat nějaké zbytky sil,“ dodal s úsměvem Jaroš, v jehož plánech stojí buď pakistánská dvojice Gašerbrum I. a Gašerbrum II. nebo nepálské hory Annapurna či Manaslu.