I Krista Vykupitele stříbřitá pohroma vyděsila, takže se nahoře na Corcovadu raději odvrátil

Jezero propojené s Atlantikem kanálem vinoucím se kolem sousedící botanické zahrady se blyštilo, jako by v něm namísto vody pulsovalo stříbro. Tisíce a tisíce leklých ryb plavaly po hladině, zachytávaly se u břehů v rákosí a větvích stromů a jejich nafouklá břicha se v ostrých slunečních paprscích měnila ve stříbřitou záři. Oslnivou, pronikavě bodající do očí, až nahoru na proslulé Corcovado k soše Krista Vykupitele odlesky házející.

Scenérie hodná Hitchcockova hororu. I volavky plachtící v celých hejnech vyděsila natolik, že se k hladině proměněné v obrovitou stříbrnou rybí omeletu ani neodvažovaly. A když už se některá přece jen dolů spustila a mrtvou ryby se chopila, po pár mávnutích křídel ji s odporem zase vyvrhla.

Děs, jak páchly. Úděs, jakou zkázu uprostřed pulsujícího a životem překypujícího Ria napáchaly. I sportující Brazilce prohánějící po stezkách obepínající celé jezero bicykly, kolečkové brusle a hlavně své nohy odsud ekologická pohroma vyhnala.

„Ten zápach by se dal vydržet leda tak se stejným respirátorem na ústech, jaký mají ti lidé tam dole na břehu," hodila hlavou osmnáctiletá Jessica směrem k laguně, z jejíchž břehů se v pravidelných rozestupech nořili do vody pracovníci městské hygienické služby.

V oranžových oblecích, v rybářských holinách až po pás, s respirátory na puse likvidovali následky ekologické katastrofy, která jezero uprostřed pulsujícího a životem kypícího Ria postihla. A to všechno ještě týden poté, co největší hrůza zmizela na korbách náklaďáků. Sedmatřicet tun leklých ryb odvezly do kafilérií hned v prvních dnech, kdy se laguna, na níž se mají za patnáct měsíců konat olympijské soutěže veslařů a rychlostních kanonistů, proměnila v jedno velké rybí pohřebiště. Doslova v mrtvé moře.

„Týdny potrvá, než se podaří následky této pohromy odstranit, protože vody jezera budou vydávat další a další leklé ryby," zlověstně věštil uznávaný místní biolog a ekolog Mário Moscatelli neschopen rozsoudit, zda katastrofu skutečně způsobila jen náhlá změna teploty vody, jak tvrdili někteří jeho optimisticky smýšlející kolegové, nebo zda se do laguny dostaly splašky z městské kanalizace společně s jedovatými látkami, jak oponovali ti pesimističtěji smýšlející a zdejších poměrů možná víc znalí.

„Teď se tady skutečně jezdit nedá. Natož pak trénovat. Zápach je příliš silný, než aby ho mohl člověk dýchat, nemluvě o tom, že obrovské množství leklých ryb plujících na hladině i pod ní zpomaluje lodě," povzdechl si veslař Felipe Xaver, jenž by měl být jednou z brazilských nadějí pro olympijské soutěže.

Pohled na jezero, jehož obrovskou plochu čeřily jen dva tři motorové čluny a nálety volavek odhazujících leklé ryby zpátky do jezera, mu dával za pravdu.

„Všechno bude brzy zase v pořádku. Znám to tady a věřím v to, že ryby nelekly v důsledku znečištění jezerní vody, ale skutečně v důsledku šoku, protože jsou hodně citlivé na změnu teploty vody," uklidňoval svého svěřence i všechny kolem trenér veslařského klubu Botafoga Alexandre Fernandez v loděnici na břehu laguny.

Kéž by měl pravdu, chytali se naděje Brazilci chodící v každou denní hodinu na stezky lemující jezero sportovat a teď prchající před nesnesitelným zápachem jinam.

Kéž by se jeho slova potvrdila, konejšili se trenérovou vírou i všichni ti, kdo mají v organizačním štábu letních her přípravu olympijských veslařských a kanonistických soutěží na Lagoa Rodrigo de Freitas na starosti.

Kéž by se jeho víra naplnila, aby mé Rio mělo za patnáct měsíců o starost méně, orodoval možná i Kristus Vykupitel nahoře na Corcovadu.