Horolezecký důchod není na pořadu dne. Jaroš míří za Korunou světa

Kdybych to bral podle svého pobytu na horách nebo na skalách, tak jsem bývalý horolezec. Lézt už totiž tři čtvrtě roku nemůžu. Loni o Vánocích jsem si na prkně v Alpách natrhl vazy v rameni. A když jsem to asi před měsícem doléčil, tak jsem si šel zahrát hokej, při prvních dvou útocích na to rameno dvakrát spadl a ráno nezvedl ruku. Musím jít na magnetickou rezonanci, protože to v určitých pozicích pořád bolí.

Nechystám. Od hor jsem si dal teď chvíli oddych, ale vlastně jsem už oficiálně zahájil další projekt, Korunu světa (sbírka nejvyšších vrcholů všech kontinentů – pozn. red.). Prakticky ho ale odstartuju příští rok.

Everest se počítá, ale je možné, že bych se na něj vydal ještě jednou. Kdysi jsme se bavili o severní stěně, to by byla hezká tečka. Ale nemusím tam. O průběhu projektu konkrétní představu nemám, příští rok ale asi začnu Elbrusem. Mám v plánu pojmout to trochu dobrodružněji, dojet na Kavkaz autem, vzít tam kola...

Myslím, že bych to rozložil do dvou, do tří let. Žádné časové limity ale nemám.

Ono je to vlastně dvacet let, když to vezmu od prvního neúspěšného pokusu na Everest v roce 1994. A je to takové... Pere se to se mnou. Dosáhl jsem něčeho v tom, co dělám rád a baví mě to. Koruna Himálaje zpočátku vůbec nebyl cíl. Takže mi přijde, že je to úplně normální. Když si to ale člověk otočí a řekne si, že těch lidí na všech osmitisícovkách bylo bez kyslíku skutečně jen patnáct, tak to asi úplně normální není.

Vracím se k tomu neustále, ať chci nebo nechci. Všechno, co teď dělám, se kolem Koruny točí. Mám přednášky, dodělával se film, píšu knihu. Je to pořád otevřené.

Takový žebříček nejde udělat. Každá expedice, každý vrchol znamená určitou cestu. A každá z těch cest vás nějak poznamená. Musela se zvládnout spousta nepříjemností, náročných situací po fyzické i psychické stránce. Ani to ale nutně neznamená špatné vzpomínky. Nikdy to není ani černý, ani bílý.

Těší mě, že jsem to dokázal v takovém věku a fazóně. Kluci, kteří byli na K2 se mnou, mlaďoši, nestíhali.

Je to zvláštní, ale mě vlastně nikdy nenapadlo, že bych na K2 nejel. Nikdy jsem o tom nepochyboval. Je pravda, že jsem se tím nezaobíral, neřešil jsem to. To je jako s tím, kdo si pořád stěžuje a volá: „Bože, proč mi všechno tohle děláš?" A shora se ozve: „Hele, já ti ani nevím, ale tak trošku mě sereš." Já si myslím, že neseru, nebo aspoň doufám.

Něco na tom je, když se dožil nějakého věku a všechno v horách přežil. Jenže když jsme jeli na poslední expedici, tak jsme našli pomník Číňana, který jel na svou čtrnáctou osmitisícovku a během přístupu k hoře ho zabil padající balvan...

Říkám, že žiju svůj sen. Samozřejmě se o něj musím přičiňovat, samo se to dopředu nepostrčí. Mě ale nabíjí podpora od lidí. Potkal jsem třeba jednu maminku, která byla s ročním miminem na operaci, když jsme byli na K2. A říkala mi, že to naše snažení pro ni bylo oporou. O českém národu se říká, že úspěch nepřeje. Když vám to ale lidé přejí a je to pro ně motivace, tak to je fantastické. Víte, že to neděláte jen pro sebe.

Vždycky jsem záviděl sportovcům, když jim na stupních vítězů hraje hymna, oni stojí nejvýš, celý stadión jim tleská nebo stojí s nimi a zpívá. Já byl úplně nejvýš, kam až to šlo, a bylo tam ticho.