Horolezec Jaroš přišel o další kus prstu. Byl jako apendix, nechtěl jsem riskovat

Nikdy neříkej nikdy, ale snad jsou problémy vyřešeny. Prsteníček na levé noze, který zůstal jako jediný neporušený, se při námaze nepřirozeně ohýbal, způsoboval bolest, kulhání, potíže s kolenem a tříslem na druhé noze. Byl to potenciální zdroj problémů, něco jako apendix. Nechtěl jsem riskovat problémy daleko od civilizace, tak šly dva články pryč a prsty jsou teď zarovnané. Pozitivní je, že si už nemusím stříhat nehty.

Jen kladný, významný výpadek by hrozit neměl. Přestože mě ještě před tím rafnul pes do stehna, což se táhlo měsíc, tak jsem stačil natrénovat poměrně hodně, hlavně na kole. A nyní bych se měl vrátit k plné zátěži nejpozději na konci listopadu. Termín expedice zůstává stejný, červen až srpen příštího roku.

Mám to zajištěné tak, že můžu odjet. Samozřejmě, že peněz není nikdy dost. Ale na druhou stranu si mohu díky partnerům dovolit dvoufázový trénink nebo cyklistické soustředění na Mallorce. Kdyby mi někdo před lety řekl, že budu na stará kolena profesionální sportovec, tak bych se asi smál.

Je to podobné jako s autem, které můžete pořídit za pár desítek tisíc i několik miliónů. Pokud chcete na expedici dobře natrénovat nebo mít z místa kvalitní datové propojení přes satelit, tak to samozřejmě cenu výrazně zvyšuje. Moje K2 se pohybuje v řádech stovek tisíc až miliónu korun. Jen povolení na horu stojí kolem deseti tisíc dolarů, které ale budeme dělit čtyřmi.

Já dobrý. (usmívá se)

Tam bude možná drobný problém. Ale já věřím, že je to jako s babama. Když do ní hučíš dostatečně dlouho, tak podlehne.

Bude to první velký počin druhé poloviny mého života. (směje se) Je pravda, že když jsem byl poprvé v Himálaji, tak mě ani nenapadlo, že bych mohl v tomto věku ještě dobře lézt. Teď vím, že můžu. Váňovi bylo taky 60, když skončil.

A taky se na to nezapomene!

Je to strašně těžké a někdy se to ani poznat nedá. Já sám jsem se několikrát točil na dohled vrcholu. Na Everestu padesát výškových metrů pod vrcholem, na Dhaulágirí dvě stě metrů. Ale radši jsem to vzdal, protože jsem cítil, že by byl velký problém dostat se dolů. V takovém okamžiku je lepší řídit se heslem, že hrdinů jsou plný hřbitovy, lepší je živej posera. Je to těžké, jsou v tom prachy, čas, ješitnost, touha. Ale je potřeba to podržet na uzdě. Pohybuješ se v terénu, kde nesmíš udělat jedinou chybu. Je totiž nevratná. Z vyčerpání, z nepozornosti, z blbosti. Aniž bys porušil nějakou hranici, může to mít fatální následky.

Všechno dohromady. Ale zároveň vím, že když nějaký Radek Jaroš nevyleze na K2 a nebude mít Korunu Himálaje, tak se zeměkoule nezačne otáčet v protisměru. Touha tam je, je to logické. Na jaře bylo na světě třináct lidí, kteří vylezli bez kyslíku všech čtrnáct osmitisícovek. Do vesmíru se mezitím podívalo snad pět set lidí, tak to něco znamená. Je to lákadlo, ale samozřejmě ne přes mrtvoly.

Protože leží nejvíc ve vnitrozemí a převládají tam severozápadní větry. Když fouká, tak se kolem tvoří turbulence a zatímco naproti na Broad Peaku jsou vrcholové dny, tak na K2 je zavřeno, protože ve výšce 7000 metrů visí mrak, ve kterém fouká, sněží a nedá se jít. Počasí rozhoduje o všem. My jsme nikdy neskončili na lezecké neschopnosti. Při jednom ze čtyř pokusů jsem si rozdrtil kamenem prst v základním táboře, jinak nás pokaždé zastavilo počasí. Nejblíž vrcholu jsem byl vlastně hned při první expedici. Byl jsem dobře aklimatizovaný, ale kvůli problémům ostatních členů naší skupiny jsem sestoupil dolů s tím, že příště. Za týden jsme se dostali do čtvrtého výškového tábora, ve dvě ráno jsme vyšli směr vrchol, a za pět minut jsme se otáčeli kvůli náhlé změně počasí, které nás už na kopec nepustilo.

Bylo to tak dopředu plánované. Martyrium s K2 si zaslouží svou vlastní knihu.