GLOSA: Českým olympijským vítězům hymna stačila. Proč se musí měnit?

PAMATUJI, jak na evropském šampionátu v Anglii zpívali čeští fotbalisté před finálovou partií s Německem českou hymnu. A z Nedvěda a spol. jsem rozhodně neměl pocit, že by už předem prohrávali nula jedna jen proto, že ji zpívali. I takový argument totiž zazněl při prezentaci nových nahrávek státní hymny a následném výkladu, že musí být slavnostnější, pompéznější, sebevědomější a bojovnější, aby sportovce patřičně vyburcovala. Znovu jsem si pustil záznam onoho utkání a nemám dojem, že by zpívající Nedvěd nebo třeba mlčící Němec už předem prohrávali a potřebovali ještě víc vyburcovat. Ba naopak, byli to oni, kdo nad favorizovaným soupeřem vedli a ve Wembley i v nastaveném čase sahali po zlatu. A takoví hokejisté na turnaji století v Naganu? Fotbalisté na EURO 2004 v Portugalsku? Rozhodně nesdílím pocit, že by na tažení a výsledky reprezentačních týmů mělo dopad, zda je státní hymna náležitě pompézní a bojovně laděná. Podstatnější bylo, že šlo o jejich hymnu. Takže i argumentace, proč by bylo záhodno hymnu změnit, aby zněla mnohem sebevědoměji, mi připadá přinejmenším scestná.

PAMATUJI spoustu hokejistů, fotbalistů, stejně jako olympijských vítězů i mistrů světa, kteří nikdy hymnu nezpívali, i když třeba vyhráli životní zápas nebo stáli se zlatou medailí na nejvyšším piedestalu. Svou velkou chvíli si prožívali po svém, což jim nemohl a nemůže nikdo upírat. Natož aby na nich chtěl, aby si notovali: „V kraji znáš-li Bohu milém, duše útlé v těle čilém, mysl jasnou, vznik a zdar, a tu sílu vzdoru zmar?" Při vší úctě a respektu ke sportovcům současné generace jsem přesvědčen, že většina z nich by tak nanejvýš dumala, co chtěl těmito verši pan Josef Kajetán Tyl říci, těžko si však dovedu představit, že by se pod jejich vlivem vcítili a ztotožnili s pocity vlastenectví, které do nich autor před dvěma stoletími vkládal. I proto ve mně hlodá pocit, že při argumentování o potřebě prodloužit českou hymnu na oněch 75 vteřin nejde ani tak o sportovce, jako spíše o funkcionáře vytvářející při ceremoniálech nezbytnou stafáž a hřející se v záři dekorovaných šampiónů a světle kamer o pár chvil déle.

PAMATUJI také, jak u nás na vsi ještě před dvěma třemi lety čutali malí kluci do balónu na hřišti porostlém trávou a góly stříleli do branek z ocelových trubek, na nichž byla napnutá opravdická síť. Dnes se boří po kotníky v bahně a góly střílí mezi dva dubové špalky. Na udržování hřiště nejsou peníze a zrezivělé trubky leží za postranní čárou, aby se snad po pumelici některého z těch kluků nezhroutily a někoho nezranily. Místní kovář všeuměl, který by bránu svařil či alespoň provizorně zaplátoval, se kurýruje ve špitálu a na nové brány není, protože klubová pokladna je prázdná. A prázdná ještě dlouho bude, protože slibované příspěvky a dotace na činnost nepřišly, a kdo ví, jak to s nimi vůbec bude. Vždyť teď jsou přece mnohem důležitější zasvěcené disputace nad příliš krátkou a pramálo pompézní hymnou než marasmus, v němž se český sport boří možná víc než kluci u nás na vsi do bahna, které bývalo ještě před pár lety fotbalovým hřištěm.

Netvrdím, že by deseti či statisícové honoráře za pořízení nahrávek sebevědomých verzí státní hymny či platby za pronájem sálů zachránily český sport, ale klukům na vsi by na nové brány stačily. A určitě nejen u nás.

Proto mi nepřipadala ani trochu scestná argumentace těch malých rozumbradů, proč se za ty peníze nekoupí raději nové brány a sítě, nebo také sekačka na trávu, která také dosloužila. Zvlášť, když nikdo neví, jak dlouho se ještě bude pan kovář v nemocnici kurýrovat.

Ale chtějte na capartech, aby vzývali vyšší cíle a ušlechtilé vize. Zvláště, když by se museli učit o jednu sloku hymny víc i přesto, že jim jedna postačuje a docela se jim líbí.