Článek
Někteří lidé kolem sportovní střelby už o vás začali pochybovat. Vy jste ale výrazně přispěl ke zlatu družstva a přidal stříbro. Cítíte to jako zadostiučinění?
To ne, ale jsem maximálně spokojený. Měl jsem hodně těžký rok, hlavně mimo střelbu. Z hlavy se to prostě nedá vypustit. Myšlenky se vrací, ale já o tom nechci mluvit, je to hodně osobní. Z toho plynula i celková únava, kterou jsem v Bělehradu cítil a pral se s ní.
Napadlo mě březnové narození syna Denise, ale to je asi z opačného pólu...
Přesně tak. Denis s manželkou Lenkou mě drží nad vodou. Když s nimi mohu být, pookřeji a získávám hlavně psychickou sílu.
Vaše manželka, za svobodna Barteková, je reprezentantkou Slovenska v brokové disciplíně skeet. Prozradíte, co vám říkala před odjezdem?
Abych byl v klidu, že to je jen sport a v životě jsou mnohem důležitější věci. Doma mám to nejcennější. Lenka už znovu trénuje, zatím jen aby ze střílení úplně nevyšla, ale doma střelbu rozhodně nijak vášnivě neřešíme... Krásné bylo, když mi telefonovala před finále, že byli s Denisem na procházce a pokakal ho vrabec. To mi prý přinese štěstí. Měla pravdu.
Hovořil jste o únavě. Tu jste si tedy přivezl už z domova?
Všechno se to nakumulovalo v nepravý čas. Ještě před odletem jsem střílel doma v Holasicích. Bylo to strašné... Rodičům a manželce jsem říkal, že netrefím stodolu, forma je špatná. Kupodivu mi to nakonec v Bělehradu sedlo.
Vrátím se ještě ke zlato-stříbrnému závodu. Ve finále jste dvakrát minul, jednou jste odkládal brokovnici. Co bylo důvodem?
Před tou první chybou tam byl nějaký problém s televizí, rozhodčí mi ale dali znovu čas na přípravu. Jenže já to pokazil. Po té druhé chybě, která přišla poměrně brzy, jsem si řekl, že na to kašlu a dojedu tu položku co nejlépe a na konci se uvidí. Už jsem střílel v pohodě, všechno ze mne spadlo.
Takže jste nevěřil v medaili?
Naopak, věřil jsem, že závod dobře dopadne a získám ji, což se povedlo. Nervy mají ve finále všichni. Tam to je o tom, jak se vám všechno sejde v okamžiku, kdy zvednete zbraň, založíte a zavoláte si o terč.
V jeden den jste absolvoval dva rozstřely. Jeden o účast ve finále a druhý o to, zda získáte individuální stříbro nebo bronz. V obou jste uspěl. Bylo to hodně namáhavé?
Dneska to šlo, byl jsem v obou případech v pohodě. V Bělehradu se ale střílely neskutečně vysoké výsledky. Vezměte si, že na olympiádě v Pekingu jsem se dostal do finále v pohodě na 121 bodů. Tady jsem musel se 123 body do rozstřelu a Jirka Lipták, který udělal o bod méně, skončil až sedmnáctý... Konkurence je obrovská. Kolikrát slyším, že to dramatizujeme, ale nemusíte střelbě rozumět a stačí se podívat na výsledky. Ve 125 ranách uděláte dvě chyby a jste málem mimo hru. Rus Alexej Alipov je světová extratřída. Netrefil úplně poslední terč v závodě a jeho tým tak přišel o zlato i světový rekord a on sám spadl ještě za Liptáka.
Jedna chyba a všechno se v závodě zhroutí. Straší vám to v hlavě?
To tam nesmíte vůbec pustit! Jistě, v podvědomí mám, že jeden terč může zhatit všechno, ale nesmím na to myslet, protože pak bych tu chybu udělal. A nejspíš ne jenom jednu. Jirka Gach musel ve finále čekat na pokyn rozhodčího kvůli televizi, což je hrozně nepříjemné, protože vás to vyhodí z rytmu. Chyb udělal pět. Střelba je strašně moc o psychice.
Druhým místem byste bral účastnické místo pro Londýn. Ale Česko už dvě získalo zásluhou Liptáka a Gacha. Berete to tak, že jste zpátky ve hře o olympiádu?
Na to jsem vůbec nemyslel. Do jisté míry máte pravdu, ale fakticky trefili účastnická místa oni dva. Důležité je, že jsme dobrá parta. O tom, kdo pojede příští rok na olympiádu, se rozhodne podle aktuální formy a výsledků. Mohou to být dva z naší trojice, ale jsou tu i další vynikající kluci, kteří nás třeba v rozhodujících závodech přestřílejí. Opravdu nemá smysl rok před olympiádou o něčem takovém přemýšlet.
Za tři týdny se opět v Bělehradu střílí mistrovství světa. Považujete se za favorita?
To určitě ne, protože zopakovat takový výsledek ve dvou velkých závodech krátce po sobě, je strašně těžké. Musíte se znovu zvednout, motivovat a není ani čas na odpočinek, protože nás mezi tím čeká domácí šampionát, což je hodně prestižní záležitost. Tím si ale nedělám alibi. Znovu rozhodne momentální forma i štěstí. Uvidíme.
O bělehradské střelnici se říká, že je nejlepší a nejkrásnější na světě. Souhlasíte s tím?
Je pravda, že nám vyhovuje, takže nebude nutné to doma nějak přehánět s tréninkem, protože v tom nabitém programu může méně znamenat více. Tahle střelnice má přirozené zelené pozadí, tvoří ji vlastně velký park s altánky, které slouží jako zázemí pro střelce, je pod nimi příjemný stín. Okolí je upravené se spoustou malých fontán a potůčků. Navíc tu je i hotel a technické zázemí. Je tady opravdu hezky. Určitě se sem na mistrovství světa rád vrátím. Ale já mám ještě raději střelnici v italském Lonatu, to je Mekka brokové střelby.
Při olympijském finále v Pekingu vám pršelo a vyhrál jste. Vzpomněl jste si na to, když před začátkem bělehradského finále také padal déšť?
Blesklo mi hlavou, že přišlo moje počasí, ale nevydrželo po celé finále. Zase vyšlo sluníčko. Asi proto mám jen stříbro (smích).
Kam byste tuhle medaili zařadil ve své bohaté sbírce?
Vážím si každé. Z Evropy mám jedno individuální zlato a tohle je třetí stříbro... Asi je někde ve mně chyba, že to není obráceně (smích). Mám cenné kovy i ze světových šampionátů a týmových soutěží. Samozřejmě hodně vysoko je olympijské zlato, ale jinak mezi medailemi nedělám velký rozdíl, protože za každou je tvrdá práce, boj a trochu jiný příběh.
