Článek
Jako patnáctý člověk planety bez podpory kyslíku se můžete chlubit Korunou Himaláje, kterou jste zkompletoval 26. července výstupem na K2. Jak s odstupem expedici hodnotíte?
Na jednu stranu mi to přijde normální. Když si ale uvědomím, že jen patnáct lidí bylo na všech čtrnácti vrcholech, tak zase o tak běžnou věc nejde. Přiblížil jsem se k legendám, což je úžasné. A snad je to výzva dalším lidem. Vše je o vůli a touze někam směřovat. I když nemáme Himaláje, Andy ani Alpy, může i kluk z Vysočiny něco velkého dokázat. Je důležité mít sen a jít za ním.
Po výstupu na Anapurnu před dvěma lety vám lékaři kvůli omrzlinám amputovali všechny prsty na levé noze a dva na pravé. Šlo při snaze o K2 o velký limit?
Neměl jsem žádnou šanci na zkoušení, výstup byl vlastně ostrým testem. Ve výškových botách určených k cestě na vrchol mě nohy trošku bolely. Pěší přístup pod horu je dlouhý sto dvacet kilometrů, tam jsem neotlačené konečky cítil. Ale nešlo o žádný limit. Větší problém bude asi až nyní při skalním lezení.
Kvůli omrzlinám jste měl k dispozici speciální boty s vyhříváním. Využil jste je?
Měl jsem dva systémy vyhřívání. U jednoho typu jsem měl mít baterky okolo pasu a vedení bylo všité v kalhotách. Šlo o složitější systém se čtyřmi baterkami, který jsem nakonec nepoužil. Ale při aklimatizačním pobytu v Peru jsem vyzkoušel systém s jednou baterkou připevněnou pod kolenem, který vydržel dva dny. Při výstupu na K2 jsem vsadil na tenhle typ. Když jsme šli k vrcholu, lidé kopali nohama do ledu, aby neomrzli. Mě pořád pálila jedna noha, protože zařízení má tři stupně zahřívání a v jedné botě mi běžel nejvyšší, takže mi paradoxně hrozily spáleniny. Ale jinak vše fungovalo skvěle.
Zdolal jste všech čtrnáct osmitisícových himalájských vrcholů. Kam byste náročností zařadil nynější výstup na K2?
Všechno klapalo. A když všechno klape, může i Brazílie ve fotbale dostat sedm gólů. Pokud pominu dramatické okamžiky při sestupech, neměli jsme žádný problém. Když jsme před lety lezli na Broad Peak, tak jsme byli šedesát dnů v základním táboře a jedenáctkrát v zóně smrti, přičemž na vrchol jsme vylezli až na třetí pokus. Letos šlo všechno jako po másle.
Co plánujete nyní po pokoření Koruny Himaláje?
Nepředpokládám, že bych ještě lezl na nějakou osmitisícovku. Užil jsem si na nich dost. Hor je spousta. Budu se soustředit na jiné lezení. Vše se bude teprve v mojí hlavě rodit. Podzim bude hektický pracovně. Čeká mě výroba kalendářů, filmu, knihy a spousta přednášek. Určitě se budu i flákat, užívat si a sportovat.
Byla příprava letošní expedice na K2 hodně ovlivněna čtyřmi nezdary v minulosti?
Měl jsem obavy, jestli vyjde počasí. Mě navíc brzdily operace v předešlých dvou letech. Po té poslední jsem začal trénovat až koncem ledna. Vysoké hory jsou ale především o vytrvalosti, která se neztratí během dvou či tří měsíců. Forma přišla rychle. Bylo správné, že jsme odjeli do Peru kvůli aklimatizaci. Nic jsme nezanedbali. Ale nic speciálního jsme v přípravě neabsolvovali. A z hlediska počasí jsme byli odměněni v pravý okamžik. S výjimkou jediného pokusu v roce 2007, kdy jsem si rozdrtil prst na ruce, výpravu vždy zastavilo špatné počasí.
Můžete s odstupem vylíčit pocity z vrcholu?
Cítil jsem spíše únavu a vyčerpání, než nějakou obrovskou radost. Stále platí, že vrchol není konec, ale jen část výstupu. Konec je až v základním táboře. Člověk se nemůže uvolnit. Jeden španělský horolezec pokořil K2, vrátil do se čtvrtého vrcholového tábora a tam na vyčerpání zemřel.
Takže žádné emoce? Žádné dojetí, že jste pokořil Korunu Himaláje?
Asi tři sta metrů od vrcholu se mi tlačily slzy do očí, protože jsem si říkal, že fakt vylezu čtrnáct osmitisícovek. Ale už dvakrát jsem se otáčel na dohled vrcholu, takže jsem tyhle euforické myšlenky rychle zahnal.
Zvládl jste tedy celou expedici bez krizové chvíle, kdy by hlavou bleskla myšlenka, že je konec a K2 zůstane znovu nepokořena?
Krize na mě přišla dvě stě metrů od vrcholu. Nebyla výrazná, ale byla. Dolehlo na mě vyčerpání. Ale šlo jen o kratičký okamžik, nic dramatického.
