Článek
Poznávala jste město?
Poznala jsem olympijský stadion, ale problém jsem měla s Auditoriem Nacional, kde jsme tehdy závodili. Pořád jsme chodily dokola, ale zvenčí to nebylo to moje auditorium. Naštěstí moje dcera, kterou prezidentský pár pozval jako můj osobní doprovod, zjistila, kde je zadní vchod a šla k němu. Sice tam byli strážci, ale ona je svým šarmem nějak okouzlila, tak zavolali tiskovou mluvčí. Přišla paní Adriana, které tehdy bylo osmnáct a pamatovala si, kde byla bradla i kladina, prostě všechno...
Co katedrála, kde jste se vdávala? Tu jste poznala hned?
Tam jsme také bloudily. Je to velká katedrála, šly jsme od jednoho oltáře k druhému, jak je členitá. Mám celkem fotografickou paměť a Oltář králů se mi jevil jako ten správný. Byla tam se mnou i Olga Sommerová, která o mně točí dokument, tak doufám, že jsme byly u správného a neplakaly na špatném hrobě, jak se říká. (směje se)
Stihla jste prohodit pár slov i s mexickým prezidentem Calderónem?
On je ohromně mladý, má asi 42 let a je příjemný. Když nás řadili před Národním palácem na focení, dali mě to první řady, se kterou se pan prezident pozdravil. Já si říkala, že nebude ani vědět, kdo jsem. Ale když mi podal ruku a než jsem se představila Čáslavská, hned říkal: „Ó, la Vera!“ a začal mě objímat. Poznal mě, i když jsem teď o pár roků starší.
Dokonce jste se setkala i se slavným architektem Pedrem Ramirezem Vasquezem...
To bylo nezapomenutelné setkání! Je to obrovská osobnost, má svá díla po celém světě a v roce 1968 byl v přípravném výboru olympiády, navrhoval i samotný Aztécký stadión... Tehdy to byl ohromně statný pán, nosil brýle se silnými černými obroučkami. A když jsme teď byly v nádherném antropologickém muzeu v Mexico City, které také vytvořil, vybavily se mi vzpomínky, tak jsem mu přes organizátory zavolala.
Musel být překvapený.
On byl strašně rád a říkal, že mi přes noc vytvoří nějaký suvenýr a druhý den mi ho přinese jeho syn do hotelu, protože on už je na vozíčku a nevychází mezi lidi, také má 92 roků. Tak jsem měla sraz s jeho synem, on za mnou přijel do hotelu, já sešla dolů a najednou koukám, že tam je syn i s panem architektem! Nechal se za mnou přivézt. Seděli jsme, povídali si, pořád má takový krásný, ušlechtilý výraz v obličeji. Pak jsme se rozloučili a představte si, ten syn říkal, že byl jak v Jiříkově vidění. Jeho tatínek pět let nevstal z toho křesla, ale se mnou se chtěl rozloučit jako gentleman. Vstal a udělal čtyři kroky! Syn z toho byl úplně štěstím bez sebe.
Poznávali vás v Mexiku i obyčejní lidé?
Občas ano. Byly jsme třeba v olympijské vesnici a hledala jsem obelisk, který byl uvnitř hned u brány. A jedna paní mě poznala a říkala, že jak tu vesnici prodali na byty, bydlí v nejvyšším patře, tak ať se jdu podívat z ptačí perspektivy. Odtamtud jsem ho viděla a jely jsme ho potom s Olgou Sommerovou natočit. Vybavilo se mi, jak jsem u něj přemítala, jak na té kladríně zacvičím.
Kladríně?
To já říkám, protože jsem si to zafixovala od jedné babičky. Když jsme v roce 68 odlétali do Mexika, nesla jsem na Václavském náměstí k soše svatého Václava svůj olympijský odznáček jako protest proti okupaci. Přišla ke mně stará babička a říkala: „Dobrý den, nejste vy ta Věruška Čáslavská?“ Pak se ptala, jestli jedeme do toho Mexika, a když jsem odpověděla, že nakonec asi ano, tak říkala: „Moc vás prosím, dejte tam těm Ruskám pořádně na frak! A nespadněte nám tam z té kladríny! (směje se) Od té doby říkám kladině kladrína.
V Mexiku jste i dva roky trénovala. Potkala jste teď své bývalé svěřenkyně?
Ano. Tehdy měly šest let, teď uspořádaly setkání. Začala hrát hudba, na kterou jsem cvičila svá olympijská prostná, a ony začaly tančit. Vyzvaly mě, že také musím, tak jsem začala dělat takové gymnastické pohyby rukama ... Skoro v sedmdesáti letech jsem vyváděla takové skopičiny. (smích)
Mohla byste v Mexiku žít?
Mé děti Mexiko milují, já taky, asi bych tam mohla žít. Je to pestrobarevná země, Mexičané jsou veselí, vždy měli pusu od ucha k uchu, pořád zpívali a slavili... Mají třeba takzvané přemostění – puente. Když mají svátek, tak si ho pak přemostí až do neděle, pak do dalšího svátku... Potom, když jsem se vrátila do Prahy a stála v metru na eskalátorech, koukala jsem na lidi, co jeli proti mně. Všichni byli uzavření, viděla jsem, jak přemýšlí a jak je starosti ovládají. Trvalo mi, než jsem se zase zadaptovala. Teď už mi to nevadí, asi už jsem také ta ustaraná a bezproblémově jsem se zařadila.
