Adrenalin s cepíny. České ledolezkyni pomohla v tréninku pražská rarita

Je to ale super. Překvapilo mě, že je stěna vysoká a led parádně natečený. Úplná paráda. Navíc si zde může zalézt i široká veřejnost.

Špatné, protože normálně v Česku přírodní led bohužel téměř není, namrzne to vždy jen na pár dní. Lezení na obtížnost se navíc odehrává na stěnách se speciálními dřevěnými prvky, do kterých člověk zakopává mačky a do chytů vkládá cepíny. A ani takovou stěnu tady nemáme. Jedině co mám na trénink, je moje malá stěna na půdě. To je ale taková nouzovka a člověk musí za tréninkem cestovat. To, že vznikla v Praze ledová stěna, je úplná rarita.

Lákalo mě to, je tam adrenalin, práce s cepíny vypadá hodně napínavě. A líbilo se mi koukat na naši skvělou lezkyni Lucku Hrozovou na závodech. Když to člověk umí, tak pohyb na ledové stěně vypadá hrozně ladně. Chtěla jsem si to zkusit.

Všechno to byla hrozná náhoda. Když mi bylo patnáct, tak v Kralupech nad Vltavou otevřeli horolezecký oddíl. Byla jsem si tam asi dvakrát zalézt a oni mě rovnou poslali na závody do Slaného. Protože jsem ale neměla žádné vybavení, tak jsem si ho jela koupit na stěnu do Holešovic. Ten den obsluhoval Lucčin táta Libor a poměrně ho zaujalo, že si den před závody jdu teprve koupit lezečky. Pak jsem ho odzbrojila otázkou, jestli neví, co to je bouldering, že v tom mám zítra závodit, a nevím, co to je. Na to on mi nabídl trénování a Lucka se později přidala.

Ze začátku mi to Hrozovi nechtěli dovolit a vlastně mě k cepínům pustili, až když mi bylo osmnáct. Mělo to být jenom na zkoušku, když jsem je s tím pořád tak otravovala. Zalíbilo se mi to ale natolik, že už jsem u toho zůstala.

Je to složité, protože konkrétně do ledolezení nejdou žádné peníze. Svaz zaplatí licenci a pojištění, jinak si závodník musí hradit všechno sám. A závody jsou v Číně, Koreji... Stojí to hodně a bez sponzorů by to nešlo. Naštěstí se mi podařilo letošní sezonu zajistit. A samozřejmě skloubit školu, tréninky - ani to není úplně jednoduché.

Jak jsem říkala, u nás jsou podmínky k tréninku špatné a za lepšími je potřeba jezdit ven. Analyzovala jsem, kde jsou úplně nejlepší tréninky, a vyšel mi z toho jednoznačně Kirov, protože ruský tým vyhrává všechno, co se dá. A zároveň byli natolik vstřícní, že mi dovolili, abych přijela trénovat s jejich týmem.

Samozřejmě jsem se na začátku hrozně bála. Domluvím se anglicky, v ruském týmu ale mluvila anglicky jedna, dvě holky. Byla jsem vystresovaná, ale bylo to úplně v pohodě. Samozřejmě, že je to tam trošku jiné než u nás a jsou věci, na které si člověk musí zvyknout. Ale nakonec se mi tam hrozně líbilo, tréninky byly neskutečné.

Určitě. Nedávno jsem se vrátila ze závodů ve Švýcarsku, kde jsem dřív lezla závod na rychlost kolem 40 vteřin, a letos jsem cestu vylezla za šestnáct. To je myslím posun. (smích)

O budoucnosti ledolezení na olympiádě se mluví a mělo být i jako ukázkový sport na hrách mládeže. Nakonec se to ale nezrealizovalo, protože se organizátoři nedohodli s ohledem na bezpečnost na věkových kategoriích. Pro mě je největším snem napodobit Lucku. Kdybych v těch podmínkách, které u nás máme, dokázala vyhrávat jako ona a přelézt nejtěžší cesty, to bych byla hrozně šťastná.