Jednička pro sázkaře. Godfrey je ale poděs, směje se trenér

Dalibor Törok je synovcem tragicky zesnulého krále rovinových dostihů. Jeho strýc Vlastimil Smolík se stal patnáctkrát rovinovým šampionem a šestkrát zvítězil v Československém derby. A byl to právě on, kdo ho přivedl ke koním.

V sobotu 25. května 2024 se podepsal pod vítězství Godfreyho v první kvalifikaci na letošní Velkou pardubickou se Slavia pojišťovnou. Osmiletého tmavého hnědáka ze stáje DS Pegas by rád přivedl k triumfu i v dostihovém vrcholu sezony.

„Povedl se nám majstrštyk, že jsme vyhráli kvalifikaci. Já to považuji za jeden z největších překážkových trenérských úspěchů,“ prohlásil bezprostředně po závodě.

Teď se ale jeho dostihový život posunul o čtyři a půl měsíce dopředu. Několik dní před Velkou pardubickou uvažuje o ještě větším úspěchu…

Já jsem byl rovinový žokej, potom dlouho rovinový trenér. Překážky přišly s tím, že jsem začal působit ve stáji DS Pegas. Spatřil jsem tam na dvoře Orphee des Blins a bylo jasné, že mě překážkoví koně neminou (směje se). Musím se přiznat, že jsem byl ze začátku trochu nešťastný, protože to bylo pro mě úplně něco nového. Já jsem ani nikdy nepracoval jako jezdec, ani jako žokej v žádné překážkové stáji. Občas jsem jezdil k panu Váňovi, ale jezdil jsem mu rovinové koně. Takže jsem jen pozoroval dění kolem, něco si načetl a pak to aplikoval v praxi.

Pomalu jim na chuť přicházím. Také proto, že mohu pracovat v dobrých podmínkách s vynikajícím týmem. Myslím si, že koně máme v poslední době dobře připravené. Musím to zaťukat, vyhýbáme se zraněním a pádům. A když to takhle bude pokračovat až do Velké pardubické i v samotném závodu, tak se vůbec nebudu zlobit (pousměje se). Když to shrnu, máme dva kvalitní koně, a tudíž i dobré šance uspět.

Velká pardubická je pro mě samozřejmě vrcholem překážkové kariéry. Všude slýchám, že je to odmalička sen veškerých trenérů a žokejů. Já ale musím říct, že se trošičku vymykám. Sen vyhrát Velkou pardubickou u mě nikdy nepřipadal v úvahu, protože jsem na to ani nepomyslel. Za mlada by mě nikdy nenapadlo, že budu mít dva koně v tomto slavném závodě. Natož pak favorita.

Teď už nám nic jiného nezbývá. Samozřejmě, vyhráli jsme první kvalifikaci. Od té doby ale uplynulo téměř půlroku. Naši konkurenti na sobě také pracovali. Já osobně před Velkou nikdy favorita nemám. Jedná se totiž o tak specifický dostih, že se v něm může stát cokoliv. Můžeme se bavit o dráze, karambolech, těch aspektů je spousta. Pro mě je hlavní dělat práci co nejlíp, připravit koně ve zdraví a v co nejlepší formě. Pak už bude záležet na jezdci, koni a také na vývoji samotného dostihu.

Musím přiznat, že jsem. Je to štěstí v neštěstí. Mně je samozřejmě líto, že Sacamiro nemůže startovat. Pro mě je to jeden z nejlepších překážkových koní u nás. Klobouk dolů, jakým stylem vloni vyhrál Velkou. My jsme naopak měli smůlu na Taxisu. Tím, že jsme se spojili s Honzou Faltejskem, jdeme pomalu za naším cílem. Což je vítězství ve Velké pardubické.

Kvalifikace ubíhaly a ubíhaly a Sacamiro nestartoval a nestartoval. Myslím, že potom do třetí byl zapsaný, ale to se zase zranil Honza. No, a před tou závěrečnou se k nám doneslo, že Sacamiro není zdravý a Velkou nepojede. Na závodišti jsme se potkali s Honzou a já prohodil, jestli už má vybraného koně do Velké pardubické. Jestli by případně o našem Godfreym neuvažoval. Dohodli jsme se velmi rychle. Pak jsme si sedli ještě s majitelem a shodli se na tom, že to bude nejlepší řešení.

(usmívá se) Pochopitelně bych byl moc rád. Musím ale upozornit, že Godfrey není úplně jednoduchý kůň na trénování. Má svoje mouchy. Vlastně ani na ježdění není úplně jednoduchý. Je to takový poděs. Sám jsem zvědavý, jak ho Honza zvládne. Doufám, že si s ním Honza poradí, protože on odjezdil spoustu koní. Navíc Godfrey si řeší v dostihu skoro všechno sám.

(vypálí) Kdokoliv. Santa Clara je vynikající kobylka, Sexy Lord je také dobrý. Moc se nemluví o Arganovi. A Talent? Ten rovněž vždy běžel výborně. Zaslechl jsem řeči, že když nestartuje Sacamiro, tak ten dostih není tak nabitý. Velká pardubická je ale těžká za každých okolností. Vždyť ji jedou ti nejlepší koně. Hlavně doufám, že to bude klidný dostih a tempo budou určovat mazáci.

Myslím si, že letos dorazí kvalitní koně. Do Velké národní také nepustí každého. V Pardubicích je ale ta dráha prostě specifická. Jedná se o úplně jiný dostih. Tak snad nic nepodcenili. Já pořád věřím našim českým koním, našemu tréninku a našim jezdcům. Myslím, že mají dílčí výhodu proti cizincům. Oni k nám přijedou dva dostihy před Velkou, jenom si projdou dráhu a možná si něco skočí. Prostě to není absolutní trénink a příprava na takový vrchol.

Všichni si přejeme, aby to letos bylo v pohodě. V minulých letech měli koně problémy i na jiných překážkách. Nechci loňskou tragickou událost někomu připisovat. Prostě to jsou dostihy a věci, které se stávají. S tou bezpečností se už toho asi moc dělat nedá. Ano, můžeme se bavit o odskokové bariéře. Nicméně si myslím, že když je kůň dobře připravený a všichni jezdci si najdou místo, aby ten skok viděli, a hlavně jedou v dobré rychlosti, tak by ten skok měli bez problémů překonat.

Ještě se o tom budu bavit s panem Müllerem (ředitel pardubického závodiště) i s panem Váňou (předseda České asociace steeplechase). Když přivezeme francouzské žokeje na pardubické závodiště, jsou samozřejmě všichni zvědaví na Taxis. A první, co je trošičku zarazí, že když ho vidí zepředu, není tam odskoková bariéra. Ptají se mě, proč tam není. Tak jim vysvětluji, že se o tom jedná a že si myslím, že by tam spíš nějaká měla být. Protože pro koně a to navedení na ten skok, by to bylo lepší. Určitě to ale není stoprocentní řešení, aby se zamezilo tomu, že koně budou na Taxisu padat.

Tlak se snažím nepřipouštět. Snad jsem se už vymanil z toho, že jsem mladý trenér. Je mi padesát, navíc závodíme na prestižních dostizích v zahraničí. Paříž je pro nás druhým domovem. Takže ten tlak z velkých závodů pomalu opadá. Zjistil jsem, že to ničemu nepomáhá. Pokouším se zachovávat chladnou hlavu. Spíše přemýšlet nad tím, co ještě mohu udělat líp, abychom dosáhli co nejlepšího výsledku. Na tribuně už pak stejně nic nezmůžu.