Článek
Bylo složité převzít armádní sportovní centrum v dnešní době plné nejistoty?
Pro mě to je známé prostředí, ale samozřejmě je teď situace komplikovaná, což není příjemné asi pro nikoho. Pro mě byla nová hlavně spousta úředničiny, na to jsem nebyl zvyklý, naštěstí mám kolem sobě hodně schopných lidí. A Dukla funguje dobře, takže ani nechystám výrazné změny, spíš chci vylepšit pár věcí a vytvořit co nejlepší podmínky pro sportovce.
Dlouhé roky jste působil na svazu lyžařů, předpokládám, že tam pro vás bylo snazší se dostat do stopy než nyní, když sídlíte v Praze na Dukle.
Je pravda, že z Liberce jsem to měl blíž, mohl jsem si vzít s sebou lyže, ale s tím jsem musel počítat. Do Prahy dojíždím, občas tam přespím, ale večer se vyrážím proběhnout v Jablonci kolem přehrady. A teď byly ideální podmínky, tak nebyl problém o víkendu vyrazit na lyže.
Plukovník Pavel Benc.
Kdy jste v sobě objevil, že by vás po aktivní kariéře lákala dráha funkcionáře?
Já skončil v roce 1997, bylo mi 33 let a nabízeli mi místo trenéra na Dukle. Ale to jsem nechtěl, je to těžká práce a máte režim jako závodník, ne-li náročnější. Celý život jsem cestoval, měl sbalené věci a spíš jsem už toužil po usazení. Získal jsem místo na logistice v Dukle Liberec, začal pracovat pro svaz i Klub olympioniků a bavilo mě to.
Většina fanoušků si vaše jméno zařadí do bronzové lyžařské štafety z Calgary 1988 Nyč, Korunka, Benc, Švanda. Potkáváte se ještě?
Venca Korunka je tajemníkem na Dukle, s ním se vidím často, s Radimem Nyčem zajdeme párkrát do roka na kafe, jen o Láďovi Švandovi moc zpráv nemáme, ten žije v Rakousku.
Před vámi tehdy skončily jen hvězdné štafety Švédů se Svanem a Mogrenem a Sovětského svazu se Smirnovem a Prokurorovem. Pomýšleli jste na medaili?
Po olympiádě v Sarajevu jsme na tom jako běžci nebyli nejlíp a k týmu přišel trenér Bohouš Rázl. Vytvořil skupinku šesti lidí, už v roce 1987 jsme byli na mistrovství světa v Oberstdorfu čtvrtí. Medaile byla vysoko, ale Bohouš v ni věřil a chystal nás na dobrý výsledek.
Pavel Benc jako vlajkonoš české výpravy na ZOH v Lillehammeru.
O rok později už vás v bronzové štafetě na mistrovství světa v Lahti nahradil Martin Petrásek, mrzelo vás to?
Mrzelo. Neměl jsem špatnou sezonu, ale trenér měl zjevně šťastnou ruku a vybral dobře. Trochu mě to poznamenalo, přece jen jet štafetu bylo prestižní, ale vypořádal jsem se s tím a i na dalších šampionátech zajel dobré individuální závody (nejvýše 5. na 50 km v roce 1991).
V Albertville a Lillehammeru jste byl vlajkonošem výpravy, nejprve československé, pak české. To je výjimečné, dvakrát nesl vlaku na ZOH už jen Jiří Raška…
Poprvé za mnou přišla paní Čáslavská jako předsedkyně olympijského výboru, že mě vybrali, to jsem trochu zalapal po dechu. Vůbec jsem to nečekal, měl jsem velkou radost. A pak mě oslovili i podruhé… Když vcházíte na plný stadion, cítíte hrdost a pýchu, to je pocit jak po vyhraném závodě, na celý život.
