Hlavní obsah

Jak se může tohle dít v Evropě ve 21. století, nechápe autor filmu o zabitých sportovcích na Ukrajině

Mezi oběťmi ruské agrese bylo jen za její první dva roky na čtyři stovky ukrajinských sportovců. A další přibývají. Číslo, které je samo o sobě děsivé, skrývá stejný počet tragických příběhů mladých lidí a jejich rodičů, sourozenců, dětí či svěřenců. Vypráví o nich dokument Charakter: Sportovec autorů Marka Vítka a Radana Šprongla.

Trailer k filmu Charakter: SportovecVideo: A-News

Článek

Dva týdny cestovali spolu s kameramanem Peterem Kullákem po Ukrajině, najeli 5000 kilometrů a nasbírali spoustu mrazivých svědectví. Matky mladého fotbalisty, jak čte zprávu, která jí dorazila z fronty, o tom, že její syn zemřel po rozdrcení hlavy. Rodiče i prarodiče dalších sportovců ukazující medaile jako jediné, co jim po dětech zůstalo.

„Každý příběh zapůsobil strašně silně a říkali jsme si, jak se může tohle dít v Evropě v 21. století,“ přiznává Marek Vítek. A to už za svou novinářskou kariéru v tištěných médiích, na Nově a v České televizi jako válečný reportér navštívil nejednu oblast, v níž zuřil ozbrojený konflikt.

„Na začátku jsem myslel, že nic nepřebije příběh hráče amerického fotbalu, který byl zároveň kardiochirurg, zachránil spoustu životů a pak šel jako dobrovolník na frontu, kde zahynul. V Dněpru zase trenér boxu vychoval spoustu malých kluků, vedl je ke sportu, pak zemřel po výbuchu rakety doma v obýváků, to bylo také silné,“ popisuje.

Příběhy hledal na ukrajinské stránce Sport Angels, přes ukrajinskou komunitu v Česku pak sháněl kontakty na příbuzné. „A na další jsme dostali tip přímo na místě,“ líčí.

Ve výpovědích pozůstalých se mísí hluboký žal a hrdost na své blízké. „Je neuvěřitelné, jak všichni perfektně mluvili,“ přikyvuje Vítek. „Dokument viděli jako způsob, jak jejich příběh zveřejnit a podělit se o něj, aby se na jejich syny, manžely a kamarády nezapomnělo,“ říká.

Kdo, když ne já?

Původní pracovní název filmu zněl Sport a válka, při natáčení ho ale autoři změnili na Charakter: Sportovec. Z dokumentu je patrný společný rys padlých sportovců. Věta „Kdo, když ne já“ v souvislosti s ochranou své země zazní mnohokrát a je také podtitulem filmu.

„Je to krédo všech sportovců, kteří dobrovolně odešli na frontu. Jejich trenéři i příbuzní mluví o tom, jak byli odmala zvyklí sportovat a trénovat na vítězství a pak si pro něj šli i do domobrany nebo na frontu s přesvědčením, že když budou férově bojovat, můžou vyhrát,“ popisuje autor námětu a producent Vítek. Jejich přesvědčení se ale bohužel nenaplnilo.

Dokument ukazuje příběh zesnulých sportovců i zdemolovaných sportovišť, kam ještě nedávno jezdily trénovat zahraniční reprezentace.

Sirény jsou psycho

Plavec ukazuje bazén, který po výbuchu miny uklízel, aby v torzu haly mohl druhý den trénovat. Štáb navštívil zápas basketbalové superligy, opakovaně přerušený sirénami, během nichž musejí všichni hráči i diváci do připravených krytů.

„Ty sirény jsou strašné psycho, když poplach v Dněpru nebo Charkově hlásí dvanáctkrát za den…. Místní lidé už si na ně trochu zvykli, já ne,“ přiznává Vítek.

Pozdrav od Haška

Dokument ukazuje i cestu malých sportovců, kteří před válkou zamířili do zahraničí, včetně hokejisty nadšeného z osobního vzkazu a podepsané kšiltovky od Dominika Haška.

Dotýká se i vztahu ukrajinských sportovců se svými ruskými soupeři včetně tématu jejich účasti na olympijských hrách v Paříži. Výmluvná je výpověď sportovní lezkyně, která si po začátku ruské invaze psala se svými protějšky z Ruska, aby se proti nesmyslnému útoku alespoň vymezili.

Odpověď? „Napsali, že když to jejich prezident udělal, bylo to nutné. Nikdo z nich nás nepodpořil,“ říká v dokumentu.

Film poběží v menších kinech a 18. června na ČT2, projevily o něj zájem i zahraniční televize. „Pokud přesvědčí aspoň jednoho člověka, který nevěří, co se děje na Ukrajině, a třeba vodí svého kluka na hokej, měl smysl,“ říká režisér Šprongl.