Hrozí Česku katastrofa? Už v ní jsme, tvrdí Jelínek

Sám v minulosti tělesnou výchovu vyučoval, pak se realizoval v hokeji. Jako asistent trenéra pomohl hokejové reprezentaci ke světovému titulu v roce 2005, dvakrát slavil titul se Spartou a jako hlavní kouč dovedl Plzeň k Prezidentskému poháru, sedmnáct let působil jako osobní kouč hvězdného Jaromíra Jágra.

Jenže zároveň se už 35 let věnuje sportovní psychologii, spolupracuje s reprezentanty napříč sporty a přednáší na soukromé vysoké škole. V budově České národní banky nepřednášel žákům, ale především učitelům ‑ tělesné výchovy. A v přednášce o motivaci vysvětloval, proč motivace sama o sobě nestačí… „Je hrozně důležitá, ale může být i škodlivá,“ říká.

Statistiky jsou alarmující. Podíl obézních dětí stoupl za posledních dvacet let ze tří na 16,5 procenta. Z loňských testů České školní inspekce vyšlo, že chlapci mají nyní stejnou kondici jako dívky před 30 lety, testy zdatnosti optimálně prošlo jen 11 % dívek a 17 % chlapců.

Negativní důsledky jsou zdravotní, sociální, ekonomické… Odhaduje se, že za deset let by náklady na léčbu nemocí spojených s nadváhou mohly být srovnatelné s částkou vynaloženou na covidovou pandemii v Česku, tedy 300 miliard korun!

Podle Jelínka už dnes většinou není problém, že by mládež měla málo možností sportovat. „Zdroje máme, informace také. Vždyť obézní lidé také vědí, co mají dělat, aby zhubli. Často máme motivační prvek, ale nemáme energii – tu vytváří vášeň. Motivace je skryté donucení, já chci tu touhu. Jinak se honíme pouze za potěšením,“ vykládal.

Jak tedy vzbudit vášeň k pohybu? „Musí vycházet z toho člověka. Ne kvůli jedničkám, kvůli pochvale… Vezměte si rybáře, který v sobotu v pět ráno vstane a jde na ryby. Protože ho to baví. Kdyby měl jít do práce, nechce se mu, i když za to dostane peníze,“ přirovnává.

Ostatně pro přirovnání nemusí opouštět sportovní svět. Stačí vzpomenout Jágra pověstného svou vášní pro sport. „Neměl problém v jednu v noci jít trénovat, i když měl druhý den zápas, budil mě kvůli tomu. Já mu říkal, že to by mi roztrhali diplom… Večer pak dal dva góly a volal na mě: Vidíš, ty fyziologu!“ usmíval se Jelínek.

Proto je důležité, aby děti pohybová aktivita bavila. „Setkal jsem se s tím, že trenér vědecky a podle příruček tomu dával vše, ale děti se v půlce tréninku koukaly, kdy už bude konec. Přitom i někteří rodiče říkali, že to je on, správný trenér… Jenže děti to nebavilo. Často u nich tu racionalitu přeháníme,“ vypozoroval.

„U malých dětí je extrémně důležitá emoční vazba. Když jim budou trenéři říkat, že to musí mít rádi, tak to nefunguje,“ namítá. Proto připomíná poučku, že nejlepší trenéři chodí k dětem. Ale kdo jsou ti nejlepší? „Ti, co vzbudí lásku k pohybové aktivitě a disciplíně. Když ji suplují motivací, obávám se, že to nebude fungovat,“ říká šedesátiletý odborník.

Ale jednorázové potěšení bez dlouhodobého efektu nestačí. „Mám vnučky v cizině. Koupím jim dvě panenky, ony mají radost, já taky. Jenže za tři týdny neví, že je mají a chtějí něco jiného,“ dává příklad ze života.

„Je třeba budovat dlouhodobý prožitek a vztah. Když dítě žije od potěšení do potěšení, pak se mu přestane dařit a není hvězdou, tak se na to vykašle a jde třeba k mobilu,“ vypráví. „Ale když k tomu sportu má dlouhodobý vztah a pak potěšení jako třeba medaile nepřichází, tak začne dřít víc, aby to potěšení příště urval,“ je přesvědčený.

Proč tedy před třiceti a více lety trávily děti více času v pohybu? Jelínek se vrací ke zmiňovaným zdrojům. „Byl jsem v nejvýše položené škole v Indii, kde se učili každý den od 10 do 14 hodin. Déle ne, protože dvě hodiny šly děti do školy. A samozřejmě jsem neviděl žádné dítě s nadváhou. Formují nás i limity,“ připomíná.

V Česku mají děti pochopitelně odlišné životní podmínky, ale v minulosti měly také své limity. „Když se podíváme na staré černobílé filmy, v nich prakticky nejsou obézní děti. I tím, že před čtyřiceti padesáti lety nebyl takový výběr potravin,“ srovnává.

Dnes tyto limity povětšinou odpadají. „Výběr je větší, což je paráda. Díky blahobytu dnešní doby se můžu najíst ve dne v noci, koupit si jídlo u benzínky, domů objednat pizzu, můžeme žít bez limitů. Dřív děti ty limity měly, což ale neznamená, že ta doba lepší, protože neumožňovala druhou cestu, tedy aktivního výběru toho nejlepšího,“ zdůrazňuje.

Jen si dnes musejí dávat limity lidé sami, případně rodiče dětem. „Buď tam hraje roli motivace, však se říká, že ženy nejvíc hubnou, když se zamilují. Anebo vás ty limity baví dodržovat. I takových je spousta a tahle emoce je nejcennější, když limity dodržujete a zároveň vás to baví, protože milujete to, co děláte,“ říká Jelínek.

Jenže kolikrát si limity nenastavují ani lidé, kteří by měli kvůli svému zdraví. Jelínek připomněl, jak dostal zakázku z diabetologického oddělení, jak motivovat pacienty, aby se sami chtěli léčit s diabetem…

Svůj apel směřoval i k pracovníkům ve školství. „Škola by měla víc provokovat, abychom se starali o své nejbližší domovy. A to nejsou stavby z cihel, ale tělo, mysl a duše. Protože budeme celý život s chemií a fyzikou, nebo se svým tělem?“ ptal se řečnicky a vzpomněl své pedagogické začátky.

„Neumím si představit, že bych ty osnovy na tělocvik z roku 1989 dal dnes dětem. Zaznamenal jsem stížnost poslanou do školy od jedné maminky ve Slaném, že dítě bývá po tělocviku zpocené,“ kroutil hlavou.