Forma? To ukáže šampionát, říká Sáblíková před víkendovým ME

Přijeli jsme v pondělí v pět hodin odpoledne, vybalili jsme si věci z auta, šli jsme na testy na covid, dělali nám výtěr, pak nás speciálním vchodem, kterým normálně nikdo nechodí, vzali v hotelu do pokojů, kam nám přivezli bagáže a my jsme nesměli opustit pokoj do doby, než jsme měli výsledky testů. Na pokojích jsme byli od těch pěti hodin od večera do půl druhé odpoledne, než jsme dostali výsledky, že jsme negativní. Jezdili jsme na kole, jídlo nám nosil room service s tím, že nám to nechali za dveřmi a zaťukali.

Něco takového jsem za celou svoji kariéru nikdy nezažila. Musím říct, že na ledě to bylo zvláštní, vidět tam ty lidi po takové době, prakticky po nějakých deseti měsících. Na jednu stranu to bylo moc fajn, vracet se do bruslařského světa, který mám hrozně ráda a je součástí mého života. Na druhou stranu to bylo zvláštní, že jsem je tak dlouho neviděla. Normálně člověk přijede na Světový pohár v nějaké formě, o které ví, jaká je. Teď se teprve ukáže, jak na tom, kdo je. Nemůžu říct, že bych na tom byla nějak špatně. Ale přece jenom... Když má člověk odjeté nějaké Svěťáky a přijede na mistrovství Evropy, tak už prakticky ví, co má od sebe očekávat, že to nejsou jen takové ty kontrolní závody v Inzellu.

Nemůžu říct, že nevím, jak na tom jsem, ale ten ostrý start, ta nervozita, s tím, že to nejsou závody jako v Inzellu, kde když se mi to nepovede, tak se mi to nepovede... Tohle je trochu něco jiného, rychlobruslařský svět bude vědět, jak jsem jela, jestli se mi daří, jestli se mi nedaří, z toho jsem trochu nervózní. Nicméně my jsme se už před cestou sem bavili o tom, že tahle sezona je dost specifická. Nemůžu říct, že bychom si úplně z výsledků nic nedělali, uvidíme, jak to pojede, nebo nepojede, ale nebudeme z toho dělat žádné závěry.

Bylo fajn se po dlouhé době zase vrátit do závodů, i když to byly jen kontroláky v Inzellu. Musím říct, že mě překvapila jak pětistovka, tak kilometr, protože jsem nejela špatně. Těžko říct, jak to bude teď, bylo by lepší mít porovnání s ostatními závodnicemi, abychom věděly, jak na tom jsme, protože je to něco jiného, když závodíme jen my, nebo i s ostatními. Časy, které jsem v Inzellu zajela, mi dodaly trochu sebevědomí, ale zůstávám nohama na zemi a v klidu. Bude důležité, jak pojedeme na místním ledě.

Po té cestě to bylo takové zvláštní, jet do Holandska po vlastní ose je vždycky náročné, člověk sedí hrozně dlouho v autě, pak skoro 24hodinový pobyt na pokoji. Nejezdilo se mi špatně, přikládám to hlavně tomu, že to byla taková ta euforie, být zpátky. I když musíme mít mezi sebou odstupy, je prostě boží vidět znovu ty lidi, mluvit s nimi, i když na takovou dálku. Vrátit se je prostě super.

Moje příprava na mistrovství Evropy se prakticky mění jen tím, že do tréninku zařazujeme třeba víc rozjezdů, víc třístovek kvůli pětistovce, jinak trénink zůstává skoro stejný. Všichni známe moji pětistovku, je to o tom, jak mi to zrovna ten den sedne, můžu ji mít za 41 vteřin a ještě mi to vůbec nepojede, nebo jako v Inzellu pod 40 vteřin a bude to zajímavé. Je těžké teď něco říkat, když nemám porovnání s ostatními na tom samém ledě.

Pokud jdeme z hotelu, nesmíme nikam mezi lidi, vedle hotelu je cyklostezka, kam se můžeme chodit procházet nebo na kolo, ale musíme se nahlásit, že jdeme pryč, říct číslo pokoje, někdy se říká i kam jdeme. To samé, když jedeme na dráhu, kde nám pípnou akreditaci. Na jídlo chodíme všichni společně, ale jsou tam zóny 1,5 – 2 metry, u stolu se může sedět jen po dvou, stoly jsou po dvou metrech od sebe. Jídlo se nandává v rukavicích, před tím si musíte na ruce dát dezinfekční gel. Přísně to kontrolují. Na dráze jsou dvě rozcvičovací zóny, kde jsou rozdělené boxy podle národností, všude se nosí roušky, nikdo se s nesmí s nikým objímat, plácat si. Jen na ledě si roušky můžeme sundat, po dojezdu jsme povinni si je zase nasadit. Člověk se hlídá na každém kroku, navíc každý den všichni vyplňují dotazníky, jestli někdo nemá příznaky, každý den se měří teplota, což se odesílá přes nějaký program. Všichni se snaží dělat maximum, aby bylo vše v pořádku.

Pět týdnů na jednom hotelu s takovou ostražitostí, s tím, že člověk nemá možnost volného pohybu, to jsem nikdy nezažila. Je to zvláštní. Máme s sebou knížky, každý pokoj má HDMI kabel, můžeme se připojit přes počítač na televizi, pustit si různé filmy, hry. Jsme tady třetí den, uvidíme, jak to bude vypadat za čtrnáct dní, za tři týdny... Ale nic jiného nám nezbývá, pojedou se tu svěťáky a mistrovství světa.

Podle mých informací, tak tady měli Holanďané soustředění, ale když se stav v zemi zhoršil, jeli všichni domů. Na čtrnáct dní jsou zvyklí, ale to je něco jiného než pět týdnů. Co se týče přípravy na ledě, pár Holanďanů bylo v říjnu v Inzellu, od té doby se pohybují prakticky jen tady, takže na ledě mají něco naježděno, asi to bude znát. Zase je těžké pohybovat se celou dobu jen na jednom místě, všechno má svoje pro a proti. Myslím, že na tom budeme všichni docela podobně.

Už na nich mám něco odbrusleno, zvykla jsem si i na lehce jiné zavazování. Byla jsem na nich asi 35krát, vím, že to není málo. A podle posledního startu, co jsem závodila v Inzellu, jsem si řekla, že je měnit nebudu, že už jsem s nimi tolik sžitá, že už by to nemělo ani smysl se vracet na ty staré. Nicméně ty mám s sebou jako rezervní, ale pojedu na těch nových.

Je to pořád stejné, ať už příprava byla odlišná, nebo ne, tak se musí počítat s těmi jmény, co se normálně objevují vepředu: Holanďanky, Rusky, Norky, všechny budou připravené jako vždycky, jsou tam i nějaké Italky. Bude to zase otevřené a docela zajímavé právě v tom, že nikdo o sobě moc neví. Příprava byla prostě odlišná.

Zahlédla jsem ji, ale nemluvily jsme spolu. Ani nevím, jestli pojede Evropu nebo jen svěťáky.

Hrozně bych si přála zajet dobře hlavně ty delší tratě. Nemyslím na žádné umístění, nedávám si nějaké velké cíle. Příprava byla jiná, přála bych si, aby se mi jelo dobře, abych měla dobrý pocit s tím, že snad čím déle budu stát na ledě, budeme tady mít víc nabrusleno, tím to bude lepší a lepší. Ale uvidíme, musíme se nechat překvapit, co to udělá.

Tohle je hodně probírané téma, protože když člověk přijede někam, kde moc diváků nechodí, tak tam s tím už jede. Ale závodit v Heerenveenu, kde je člověk zvyklý na vyprodanou halu, velké ovace, na hrozný bordel, že člověk neslyší vlastního slova... Teď to bude v Heerenveenu hrozně zvláštní. A je to už teď, když člověk přijde do haly, kde normálně sedí diváci, tak tam mají jen nataženou modrou plachtu a fotky závodníků. Upřímně si to zatím moc nedokážu představit, že tady publikum nebude. Sice je to mistrovství Evropy, člověk bude stejně nervózní, ale bude to úplně jiný závod, než na jaký jsme v Holandsku zvyklí.

 Sledujte Sport.cz také na Instagramu>>>