Česká legenda jede dál. Poslední turnaj? Občas vstávám jak dědek, ale chci mlaďochy dál trápit

Vždycky, když je někam beru, jinak jsou schovaná. Naposledy jsem je bral před odletem na závěrečné soustředění do Japonska, kdy jsem měl jednu akci. Takže občas si na ně sáhnu a podívám se na ně, ale není to často.

Hrozně těžko se porovnává. Rio je pro mě extrémně cenná medaile. A v Tokiu v hale Budokan, která je pro judo jako stvořená. To byl výjimečný moment na výjimečném místě, který Rio možná ještě trošku předčil. Ale obou si strašně moc vážím i proto, že každá byla z jiné kategorie. To je dělá ještě speciálnější.

Snad nebudou moc zlobit a zvládnou sedět na místě. (úsměv) Letos jsme je měli na Grand Prix v Linci, kde se mi povedlo vyhrát, tak tam docela divočili a lítali po celé hale. Tonda to vnímá opravdu hodně, sám z toho začíná být docela nervózní.

Furt se vyptává, jak to probíhá, kdo tam bude, s kým se můžu potkat v prvním kole, proč letím tak brzo. Tak mu vysvětluju, že tam je zahájení, různě to rozebíráme, což mě baví. Dokonce se ptal, jak to, že ty olympiády předtím nebyly tak známé. Tak jsem mu říkal, že ty předešlé olympiády ho moc nezajímaly. Při Riu mu byl měsíc a u Tokia mu bylo pět a úplně ho to nebralo, naopak teď ho to extrémně zajímá. Dokonce než jde on na své judistické zápasy, tak sleduje moje olympijské zápasy a snaží se z toho brát příklad, co jak dělat. To mi přišlo docela vtipný.

Když je tam (manželka) Evička, tak mi posílá videa a samozřejmě se rád podívám, ale nechci s ním moc jezdit a spíš mu nechává volnost. Se mnou taky, když jsem byl malý, nikdo nejezdil, jen trenér. Takže to dělám stejně a pak mi akorát trenér zavolá, jak se pral. Když za mnou přijde, že by chtěl, abych ho jel podpořit, moc rád pojedu, ale nechci, aby to vzešlo z mé strany.

Když jsem viděl některá videa, jak rodiče hecují své syny proti Tondovi, tak jsem se musel kolikrát smát. Tak by to bylo možná horší, kdybych tam byl.

Kdyby to bylo možné, asi bych to ještě zkusil dotáhnout, protože nechybělo tolik. Jedno finále na nějakém turnaji by kvalifikaci vyřešilo, ale bylo mi řečeno, že to nepůjde, což mě utvrdilo, že to asi nemá smysl.

Ne. Ale i tak jsem hrozně rád, že jsem to zkusil, povedlo se mi v té nižší váze vybojovat stříbro na mistrovství světa, takže to úplně omyl nebyl. A tělo také nějak zareagovalo, váha vyletěla na 116 kilo a dávat dolů šestnáct kilo není zdravé a také to úplně nechci.

Je to tak, protože to by byla absolutní hloupost. Když jsem s tou nejtěžší vahou začal, měl jsem nějakých 107 kilo, což se shodit dá. Ale víc jak deset už je nesmysl. Takže určitě to byl jeden z aspektů, proč jsem se na to vybodl.

Je to skvělé. Fakt jsem nadšený z těch ohlasů od rodičů, dětí, že je to baví, že jsou nadšení… Čas od času děláme i tréninky pro rodiče, i na to byly super reakce, a dokonce někteří chtěli, abychom založili i judo pro dospělé. (úsměv) Baví nás to, můj i reprezentační trenér Petr Lacina se v tom hodně angažuje, toho to extrémně pohltilo, já se tam objevuju, když mám čas, a beru si tréninky, ale samozřejmě nemůžu omezovat svoji přípravu. Po olympiádě nás čekají další akce jako tábory, tak se těším, že budu součástí.

Máme tam právě Lacoše, který řeší náplň tréninků a přípravy i závodů, a jednu holčinu, která řeší administrativu. Za začátku jsem se hodně angažoval, ale pak jsem viděl, že je čas tuhle agendu předat, abych se mohl soustředit na své závody.

Samozřejmě to nepříjemné je, manželka z toho byla špatná. Ale nechci tohle řešit, chci se koncentrovat maximálně k olympiádě.

Z toho jsem měl obrovskou radost. Viděl jsem jen semifinále a finále, to bylo něco. Finále jsme sledovali, když jsem byl na rybách, a to byl nádherný sportovní okamžik. Zvlášť když to dopadlo pro Česko úspěšně pak i ve čtyřhře, to byl nádherný den.

Hrozný. Ne, že bych nemohl, ten tah tam pořád je, ale omezuje mě a bolí tolik věcí. Lokty, ramena, kolena. Je to znát, že už má tělo něco za sebou, už toho nezvládne tolik, co dřív. Kolikrát vlezu do chvatu, píchne mě v koleni a už se zvedám jak starý děda. Ale dokud to půjde, budu bojovat a dělat maximum, abych ještě nějaké medaile vybojoval. A až přijde okamžik, kdy tělo řekne, že už konec, tak to budu muset pověsit na hřebík. Ale doufám, že to přijde co nejpozději, protože pořád mě judo strašně baví, hlavně ta soustředění v Japonsku, kdy jdu na trénink, tam jeden zápas za druhým…

Já rozhodně nechci být ten sportovec, který něco ukončí a pak se bude vracet. Když skončím, tak na furt. A já stoprocentně vím, že kdybych skončil teď, tak by mi to chybělo. Když mám volno pár týdnů, už mi judo chybí, chci se zase jít poprat. Když nemám delší dobu závody, těším se, až zase budu bojovat o nějakou medaili. I když už má tělo hodně za sebou, furt necítím, že by měl přijít ten okamžik. Po olympiádě dám tělu oraz, na to se těším, protože příprava je dlouhá. Ale pak budu chtít naskočit zpět a ještě nějakou dobu ty mlaďochy trápit.

Samozřejmě to vnímám. Většina reprezentantů startovala před pěti sedmi lety na armádním mistrovství světa, takže byla velká pravděpodobnost, že jim to zatrhnou a nebudou startovat. takže to splňoval jeden, který byl asi 22. v žebříčku a posunul se tam. Ale pak se ruská federace vyjádřila, že to jsou ponižující podmínky a neposlala je do Paříže.

Já už ten sen měl v Tokiu, kde se to bohužel nepovedlo. A teď pokračuje do Paříže. Bylo by to nádherné a myslím, že on by si to také přál. A že by byli diváci proti mně? Já to vždycky bral jako ještě větší výzvu a měl tyhle zápasy extrémně rád. Když se to pak povede, máte z toho ještě lepší pocit.