Čerstvý padesátník Stanislav Řezáč s dálkovými běhy nekončí. Po houpacím křesle a fajfce netoužím, říká

Jak jubileum oslavíte?

Sám jsem nad tím přemýšlel. Padesátka by se asi měla slavit, ale moc se mi nechce. Znám pár sportovců, kteří si v den padesátých narozenin dali místo oslavy extrémně dlouhý trénink a padesátku úplně přešli.

Je krátce po sezoně. Chtělo by se vám teď extrémně potrénovat?

Asi ne. A už taky není sníh. Leda že bych vyjel na horský kolo a objel si nějaký větší okruh, kdyby bylo pěkný počasí. Spíš to však oslavím v kruhu známých. Pamatuji si, když bylo tátovi padesát. Říkal, že už nechce tolik pracovat, že chce mít klid, houpací křeslo a fajfku. (usměje se) Ale nikdy se mu to nesplnilo, pořád něco dělat a pomáhal. Hodně mně, když jsem stavěl barák. Takže myslím, že ani já moc klidu mít nebudu.

Vy asi po houpacím křesle nijak neprahnete, nebo se mýlím?

Máte pravdu. Chci, aby se mě ještě nějaký roky drželo zdraví a mohl jsem si ještě zasportovat. Ať jde o kolo, lyže nebo běh. A asi by mě ani nebavilo nic nedělat. Ostatně tady na Bedřichově mám spoustu práce.

Váš letitý soupeř Anders Aukland zhruba o rok starší než vy letos svou kariéru uzavřel. Vy končit neplánujete?

Nevím, jestli se mu dá věřit, že už závodit nebude. (usměje se) Tipuji, že si ještě nějaký menší závody dá. A určitě nemůže přestat s trénováním, takže se bude furt udržovat. Já bych ještě příští sezonu vydržet chtěl. Chtěl bych získat vítězství ve Ski Classics ve veteránský kategorii nad 45 let. Letos byl Anders lepší jak já. Až v posledním závodě v Norsku Summit 2 Senja na 70 kilometrů jsem ho porazil. Dojel jsem do cíle k moři k fjordům a tam trajekt větší jak barák. Anders na něj nastoupil a symbolicky odjel na vyhlídkovou plavbu.

Nebylo vám smutno, když odplouval? Mohl jste si uvědomit, že vás brzy loučení také čeká.

Jsem s ním velký kamarád, tři roky jsme spolu i závodili v jednom týmu, teď jezdím už čtvrtým za Slavii Sport Team. Bez Anderse na startu to bude zvláštní. Budou tam už samí mladí kluci, jiná generace a bude to prostě jiný. Pár jich sice znám, ale věkový skok už je velký. Uvědomil jsem si, že když bych závodil i příští rok, budu už nejstarší závodník. Ale ještě mám motivaci zkusit se dát do nějaké formy. Poslední závod jsem byl 24. Kluci od nás Honza Šrail a Fabián Štoček jezdili kolem 30. místa. Být do třicítky už bolí. Musí se sejít super forma a lyže. Až na pár Francouzů tam jsou jen Norové a Švédové.

Vnímáte padesátku jako určitý zlom?

Ten jsem spíš vnímal, když mi bylo tak čtyřicet pět. Od té doby je najednou každý rok znát. Cítím, že hlava by trénovat chtěla, ale tělo nemůže. Nedokáže se přinutit, aby jelo na nějaký drastičtější tempo, který bolí a hrabe se v laktátu. Ale uvidíme. Vloni byl zatím trénink v létě super, měl jsem skvělý časy i formu. Pak však přišla zima, opakovaná nemoc a všechno bylo jinak. Lepší je nemít takovou formu v létě a mít energii na zimu. Ta je hodně dlouhá a náročná.

Cítíte se vůbec na padesát let?

Cítím se tak nějak furt stejně. Když jste ve sportu, trénujete a nějak se udržujete, od třiceti se cítíte podobně. Asi když pak člověk se sportem přestane, jde to hodně rychle dolů. Problém je, že čím jsem starší, trochu víc pohodlním. Musí se hlídat stravu, protože přebytečná kila se pak blbě shazují. I dvě tři kila nadváhy jsou znát, ruce pak soupaž neutáhnou.

Takže tělo bolí po závodech jako ve 30, nebo musíte regenerovat déle?

Tady hraje zásadní roli to, že v takovém věku už závodník musí mít větší pohodu a lepší servis na závod. Když nebudu muset přemýšlet, kde dostanu napít, nebo kde mě vyzvednou a převezou na start, tolik se neunavím, nebude mě to stát tolik energie a bude se i lépe regenerovat. Když bych měl kolem sebe o jednoho člověka víc se zaměřením jen na mě, myslím, že bych klidně ještě dobrý výsledky jezdit mohl.

Jak těžké je držet krok s těmi nejlepšími, když se elita neustále zlepšuje? Podle vašich statistik se čas těch nejlepších každou sezonu zrychluje zhruba o tři procenta.

Zlepšilo se to hodně, když porovnáme časy s minulostí. Ale dnešní trénování a výkonnost je už tak vyhrocená, že za poslední dva roky se už moc nezvedla a soupaž už moc nezrychluje. Materiál je hodně podobný, ale konkurence je v tomhle napřed. Na severu mají mnohem větší možnosti, protože mají delší lyžařskou sezonu a lepší podmínky, ve kterých mohou testovat materiál. Ovšem i tak se s nimi dá držet krok. V posledním závodě jsem jel kolem Erika Valnese, a říkal si, že mi brzy ujede. Jenže jsem s ním držel krok a lyže mi jely stejně jak jemu. A dokonce jsem mu i ujel a skončil za mnou. Hodně mě povzbudilo, když i v mém věku porazím norského profíka.

Na vrcholové úrovni lyžujete i v padesáti, potvrzuje se, že lyžování patří ke zdravým sportům?

Jo, lyžování je v tomhle ohledu jeden z nejlepších sportů. Je tam i malý riziko zranění. Za svou kariéru jsem neměl se zdravím moc problémů. Nějaký úpony, hodně trpěla i žebra ze soupaží.

Jak si po sezoně nejlépe odpočinete, co třeba děláte v dubnu?

Duben je takový odpočinkový měsíc. Počasí je nic moc, furt je zima, prší, občas i chumelí. Nejlíp si tak odpočinu nějakou prací. Děláním úplně něčeho jiného než sport. Po půl roce trénování a cestování mám doma takový nepořádek, že celý duben si dávám svý věci do pořádku.

Jakého úspěchu si v kariéře nejvíc ceníte?

Nejvíc Vasova běhu, když jde o celosvětově nejznámější závod. Tam jsem byl v roce 2011 druhý.

Tři desetiny vteřiny za Jörgenem Brinkem. Štvou vás ty desetinky pořád?

Ale ne, teď se už dokonce zajel už rychlejší čas, než jsme jezdívali, zase padají nový rekordy. Hodně si vážím i toho, když jsem v roce 2005 vyhrál Marcialongu a v roce 2012 Jizerskou 50. Vlastně dřív jsem si toho ani tak nevážil, šlo to tak nějak samo. A teď bych bral všemi deseti, kdybych byl do desátého místa. Vážím si taky toho, když jsem byl v celkovém pořadí Ski Classics v prvním ročníku první, ve druhém druhý, třetím třetí a čtvrtém čtvrtý. Pak už šla výkonnost trochu dolů, tělo zrychluje tak do 36 let.

Jaký máte krom triumfu mezi veterány ve Ski Classics ještě sportovní sen?

Když bude dobré zázemí, tak se ještě chvíli pokusím jezdit mezi nejlepšími. Slavia Sport Team mi umožnuje, abych mohl závodit a připravovat se.

Co Vasaloppet se synem Alešem?

Už jsme spolu zkusili jet deset kilometrů před Jizerskou 50. Je dobrý a máme v plánu, že bychom v příští sezoně mohli být na startu dvou až tří závodů série Ski Classics. Ale Vasák Aleš ještě nepojede, i když je příští rok stý ročník. Já mám Vasáků 25 a možná si ho pak někdy zajedu vyloženě jako hobík. On není problém Vasák a další dálkový běhy objet, když jsem iks let závodil, to zvládně každý. Ale na výsledek do 50. nebo i do 100. místa už musí závodník trénovat.

A 1000. být nechcete.

To opravdu ne. Být tisící si nedovedu představit. (usměje se)