Výhra Sparty, Velká čínská zeď a samota. Jak se Krčmář opět nastartoval

Peking (od našeho zpravodaje) - V Pekingu medailový útok ve sprintu nevyšel, ale 16. místo Krčmářovi výrazně zvedlo náladu po velmi nepovedeném vytrvalostním závodě, kde byl až v šesté desítce.

Byl sprint velkou vzpruhou?

Po dlouhém závodě jsem byl na sebe naštvaný za to, že jsem to v něm nebyl já. Bylo to takové opatrné. Když si vezmu, jak trénuju celou sezonu a jak trénink vypadá, tady se to tomu moc nepodobalo. To mě štvalo nejvíc, že jsem svým způsobem hodil závod do vzduchu a bylo jedno, jestli jsem ho jel, nebo ne. Před sprintem jsem měl pro sebe jediný úkol: abych si v cíli mohl říct, že jsem se choval jako v tréninku.

To se povedlo. Nebýt poslední rány, mohla z toho být i elitní sedmička.

Myslím, že jsem stojku střílel docela v tempu, i v tréninku mi to vycházelo. Samozřejmě vím, že ta pátá rána už byl extrém. Mělo přijít její odložení, prodýchnutí a bylo by to lepší. Ale jak střílíte v tempu, občas vás to strhne. Myslím, že mě trenér Ondra Rybář nepochválí, jsem si toho vědomý.

Také po té poslední ráně Rybář na střelnici předvedl pořádný záklon.

Kdybych nemusel spěchat na trať, asi bych ho předvedl taky. (úsměv) Tohle jsou chyby, které samozřejmě mrzí, ale nejsou to takové chyby, po nichž byste si řekl: „To jsi jouda!"

Už jste tedy před poslední ranou podlehl euforii z blížící se nuly?

Žádná euforie v tu chvíli nebyla. Spíš jdete v tom rytmu a během vteřiny je hrozně těžké vyhodnotit, že najíždíte špatně a rána už je mimo. To jsem nedokázal.

Po vytrvalostním závodě jste se omlouval fanouškům na Twitteru, což není obvyklé. Většinou se vás v reakcích zastávali...

Nevím, jaké byly reakce. Já ten příspěvek napsal, v tu chvíli jsem vypnul sociální sítě a do dneška mám nastavenou minutu na den, takže nestihnu skoro nic. Cítil jsem, že jsem lidem nedal to, co jim mám dávat. Kdybych závod odjel a on se nepovedl, tak se omlouvat nebudu. Ale já k němu opravdu nepřistoupil tak, jak jsem měl. Za to jsem cítil potřebu se omluvit.

Probíral jste to i se svým psychologem Petrem Žídkem?

Probíral. Den po individuálu jsem nemohl usnout. Ve dvě ráno jsem poslal Ondrovi Rybářovi docela dlouhou zprávu. On už teda dávno spal a četl si to ráno. Ale já se spíš z toho potřeboval vypsat, dostat myšlenky z hlavy. A chtěl jsem, aby viděl, co se mi v ní honí. Druhý den jsme si o tom povídali. A ten samý text jsem poslal i Petru Žídkovi. Já i domů napsal, že všechno je OK, ale že teď potřebuju být sám se sebou. Moc jsem s nikým nekomunikoval.

Hlavu jste si vyčistil i u Velké čínské zdi.

Také jsme dostali černý puntík od organizátorů (úsměv). Mikuláš Karlík dával na Instagram fotku, jak jsme se tam šli projít, a oni že se to nesmí a máme být v areálu. Přitom to je 600 metrů. Ale byl to dobrý tah od Ondry, abychom trochu zapomněli na biatlon, tak jsme udělali hodinovou procházku s týmem, zasmáli se a byla změna než tu zase objet nějaké kolo.

Jako fanouška Sparty vás jistě potěšila i její výhra v pohárovém derby.

Potěšila, já koukal. Trenér říkal, ať jdu spát a vykašlu se na to, ale mně to nedalo a jak tu mám posunutý režim a vstávám v deset, tak to nevadilo. A v té houževnatosti jsem z ní mohl vzít příklad do sprintu.

Startovní číslo jako v Pchjongčchangu vás také potěšilo?

Taky. Mám ho vryté v paměti z fotek. Usmál jsem se, když to takhle vyšlo. Roman Dostál (bývalý mistr světa a expert ČT) mi psal, že mám pěkné číslo. Ale nervozita z něj nebyla.

Od elitní desítky vás před stíhačkou dělí deset sekund, od medaile čtyřicet.

Určitě je o co jet. Jsem realista. Samozřejmě budu bojovat do poslední chvíle, ale jsou tu silní chlapi a o medaili úplně nepřemýšlím. Spíš k tomu budu chtít přistoupit jako ke sprintu a vydat ze sebe maximum.