Článek
Dlouhá zeď je jednou z ikon Číny, neuvěřitelným stavebním dílem i turistickým lákadlem. Současně je ale z povahy svého původního účelu i symbolem rozdělení. A v Pekingu se už týden nemohu zbavit pocitu, jak její duch prostupuje i letošní olympiádou.
Jedna zeď je patrná na první pohled. Olympijská bublina je neprodyšně uzavřená, není z ní úniku a Čínu okolo sebe vnímáte maximálně zpoza okénka autobusu. Život se odehrává v utěsněném perimetru, jehož symbolem jsou pro mě železná vrata v třímetrovém betonovém plotu před hotelem, na jejichž otevření musí řidič při každém příjezdu počkat a po vjezdu brána zase rychle zapadne.
Pak jsou tady ale zdi vnitřní, méně viditelné. Poměrně přesně je popsala po svém závodu skeletonistka Anna Fernstädtová. „Vůbec nemám touhu tady být do konce her. Co když se nakazím? Kdo ví, do kdy bych tu musela zůstat? Tohle je tu hodně citelné, lidi se moc nepotkávají," říkala posmutněle.
Tyhle zdi mezi námi vystavěl covid-19. Doufejme, že už pomalu přichází čas je zase zbořit. A že se za dva a půl roku na letních hrách v Paříži dočkáme nejen velkolepé oslavy sportu, ale rovněž lidské blízkosti.
